Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byli jsme biti

12. 2. 2010
           Věta v nadpisu není pravopisné cvičení, ani stručný popis průběhu fotbalového utkání. To strohé vyjádření mě napadlo ve zcela jiné souvislosti. Vídám často upoutávky na různé výstavy, na kterých se předvádějí hračky našeho mládí, kočárky, stavebnice a jiné podobné předměty. Ale výstava s názvem „Čím jsme byli kdysi biti“ – ta se dosud nekonala. A když už výstava nebyla, není a nejspíš nebude, zkusím aspoň verbálně shromáždit exponáty takové výstavy.
 
            A začít bych měl od školy. I když v celé rakouskouherské monarchii byly tělesné tresty ve školách oficiálně zrušeny už v roce 1870 a zákaz od té doby nikdy nebyl zrušen. (Jen pro srovnání – Anglie k takovému zákazu dospěla až v roce 1986.) Už tehdy ale mnozí učitelé proti takovému paušálnímu zákazu protestovali. Argumentovali tím, že místo okamžitého tělesného trestu působit pouze na cit žáka, který ale veškerý cit sám zcela postrádá, je prakticky nemožné. Často takoví odpůrci všeobecného zákazu z řad pedagogů měli ještě dlouho potom podporu dokonce i v rodinách trestaných žáků a také v laické i odborné veřejnosti. Rozporuplnost názorů reprezentuje i autentický výrok T. G. Masaryka, který při jednom z proslovů k učitelům prohlásil: „Když trest, tedy tělesný a ovšem takový, aby se pořádně cítil - žádné hraní!“
            Přestože jsem se nenarodil v devatenáctém století, ale až na konci první poloviny dvacátého, tělesné tresty ve škole si dobře pamatuji. Nejčastějším nástrojem výkonu práva útrpného ve škole byla rákoska. Ovšem tento název se používal pro bicí nástroje nejrůznějšího původu, které s rákosem povětšině neměly vůbec nic společného. Exekuce se vykonávala nejčastěji úderem přes prsty natažených rukou, obrácených dlaní vzhůru. Pamatuji si ale taky to, že někteří (jak by se dnes řeklo) obtížněji vychovatelní spolužáci byli odváděni do kabinetu, odkud se sice vraceli se zvlhlýma očima, ale převážně s nezlomeným a vzpurným výrazem ve tváři.
            Vzpomínám i na učitele hudební výchovy, který náš zpěv doprovázel hrou na housle. Při tom procházel mezi lavicemi a každou odchylku od správné tóniny ihned rozpoznal a nemilosrdně trestal klofancem smyčce do temene hlavy.
            Ale repertoár tělesných trestů ve školách býval podstatně pestřejší, než jsem sám zažil - jedna z encyklopedií například uvádí: Pohlavek, facka, výprask rukou nebo předmětem, výprask na holou, kopanec, úder do zad, rána pravítkem nebo ukazovátkem, odhození, třesení, praštění hlavou o zeď, štípání, tahání za vlasy, vytrhávání vlasů, kroucení ušním boltcem, údery knihou nebo klíči, burák (přejetí palcem nahoru po zadní vlasy zarostlé straně krku), škrcení, cvrnkání do ucha, stoj na hanbě s předpažením rukou, klečení delší dobu, kliky a dřepy, přivazování ke stolu, židli, stromu, svázání rukou za zády, zalepování úst leukoplastí.
 
            Vzpomínám také, že vzorem pedagogů minulého režimu byl jistý Anton Makarenko. Měl prý originální metody, zaměřené především na kolektivismus při převýchově mladých bezprizorných, dnešní terminologií by se asi označovali jako mladiství bezdomovci. Tvrdilo se, že jednou z jeho základních pedagogických zásad bylo také to, že dobře mířená facka ve správný okamžik je nad všechny pedagogické metody. Bohužel nemohu autentičnost tohoto tvrzení potvrdit ani vyvrátit. Makarenkovy spisy dnes už dostupné nejsou.
            Jiný pedagog, kterého ale na rozdíl od Makarenka osobně znám, se k bití žáků přiznával ještě docela nedávno. Tvrdil ale, že žáka udeří pouze v sebeobraně.
 
            Ale nebyla to jen škola, kde se tělesné tresty uplatňovaly. Nedávný výzkum u dospělých lidí potvrdil, že více než 70% z nich na vlastní kůži nějak okusilo takový způsob trestání doma. A z nich kluci (proč asi?) zhruba o 20 % více. Já také patřím do té většiny a vzpomínám, jak byly domácí exekuce diferencovány. Maminka řešila ty běžnější přestupky a jako nástroj používala to, co bylo nejvíc při ruce. Většinou tedy vlastní ruku a při těžších případech vařečku. Na nejtěžší delikty byl povoláván tatínek, který bez výjimky používal vlastní kožený pásek z kalhot. Z výměny zkušeností s mými vrstevníky vím, že jinde byl repertoár velice podobný. Občas se používala také plácačka na koberce (zvaná také prakl), které měla sice výhodu většího dosahu, ale svou velkou plochou zase mírnila sílu dopadající rány na jednotku plochy. Pokud jde o mou vlastní zkušenost, dával jsem při výkonu domácího práva na vlastních dětech vždy přednost vlastní ruce. Nejen proto, že jsem pásek do kalhot nenosil, ale především z humanitárních důvodů. Tvrdil jsem a trvám na tom dodnes, že zhruba ve stejnou dobu začne bolet trestaný zadek i trestající ruka a že je to neklamné znamení k ukončení akce.
            Spíš z doslechu jsem se dozvídal, že bicí nástroje byly rozdílné také podle profese těch kterých rodičů. Často uváděným nástrojem byl v minulosti ševcovský potěh. Byla to kožená smyčka, kterou si švec předmět své práce přidržoval ke kopytu na stoličce, na které obkročmo seděl. Děti ze zemědělství zase mluvily o výprasku přeloženou opratí či bičem. Neslyšel jsem ale, že by k výchovným účelům používal podobně například kovář třeba kladivo nebo rozžhavené železo.
            Objevují se teď diskuse, zda tělesné tresty zakázat zákonem úplně a ve všech případech. Nejsem pedagog ani psycholog, abych se k tomu mohl odborně vyjádřit. Ale jako bývalé dítě, jako rodič a prarodič mám dojem, že zákazem se brutalitě nezamezí. A že na druhé straně například plácnutí přes dětskou ruku, sahající na hrnec s vařící vodou, je v dané chvíli účinnější než jakýkoliv jiný výchovný prostředek. Možná jsem měl v životě štěstí, že jsem nikdy nepoznal ani neaplikoval trest nepřiměřeně tvrdý a tak se ani nyní nedomnívám, že by bylo třeba řešit zákonem něco, co lze regulovat přiměřenou lidskostí.
 
 RV