Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chviličku spát

            Renomovaní odborníci všech oborů lékařské vědy z celého světa se shodují, že pro duševní i tělesné zdraví je vynikající, když si člověk v polovině pracovního dne na chvilku odpočine. Přesněji řečeno, když si dopřeje chvilku spánku. Česky řečeno, když si dá šlofíka. Bohužel, zaměstnavatelé celého světa vůbec nedbají na lékařské názory, potažmo na zdraví svých zaměstnanců. Dokonce nevím ani o tom, že by lékaři si uprostřed své náročné práce dopřáli to, co by jejich zdraví tak prospělo. Z vlastní praxe znám pouze jednoho lékaře – internistu, který vždy po poledni na hodinku uzavřel ordinaci, aby nejprve v mikrovlnce ohřál oběd, který mu v krabičce dala ráno jeho manželka a po ukončení konzumace se oddal tak potřebné spánkové terapii. Občas i přes zavřené dveře bylo slyšet, jak intenzivní byl jeho odpočinek.

            Nevím, jestli to opravdu odmítají zaměstnavatelé na celém světě, s nadějí bych hleděl pouze do Japonska, kde jsou lidé nesmírně ukáznění. Při kašli tam na veřejnosti nosí roušku, dopoledne přerušují práci a na továrním dvoře konají rozcvičku. Zkusím pátrat, jestli tam aspoň někde to geniální polední spánkové opatření neaplikují.

            Musím ale konstatovat, že můj dědeček, ač nebyl lékař, zásadu poledního spánku vždy rád a důsledně dodržoval. Po obědě ulehl na gauč, rozvinul nad sebou noviny a četl zprávy z jejich vnitřní strany. Po malé chvilce se noviny postupně přiblížily k jeho obličeji, aby na něm posléze spočinuly. Byla to ochrana před světlem, ale také před mouchami, které se v těch dobách ve venkovském domě zcela běžně vyskytovaly.

            Lékařem nebyl ani můj tatínek. Ale pamatuji si, že v době pobytu na chalupě zásadu poledního klidu aplikoval vždy důsledně. Odebral se do podkroví, setrval tam zhruba hodinu a vrátil se plný elánu a chuti do další práce.  Tak to šlo zcela pravidelně – až na jeden výjimečný den. Tehdy v té severočeské vesnici zavedli světoborný vynález – obecní rozhlas. V týdnu instalovali na sloupech reproduktory, které propojily dráty, a vše ukončili v rozhlasové ústředně na pracovišti předsedy Místního národního výboru. A když bylo vše hotovo, proběhla zkouška zařízení. Právě v době tatínkova odpočinku se ozvaly reproduktory s předsedovým dvojitým mohutným profouknutím mikrofonu. Po tom „fu, fu“ několikrát zopakoval větu „zkouška místního rozhlasu“ a spustil hudbu. V šedesátých letech minulého století populární píseň Ivety Simonové s názvem Chviličku spát se nesla celým Podještědím. Předseda opakovaně profukoval mikrofon, vysvětloval důvod vysílání a prokládal to líbeznou melodií. Tajemník MNV současně objížděl vesnici na mopedu a kontroloval, zda všechny reproduktory fungují bez závad. Severočeské vesnice se vyznačují zajímavou konfigurací, tvořenou potokem, podle kterého se vine silnice, lemovaná domy roztroušenými po stráních a to vše představuje nudli dlouhou třeba pět i více kilometrů. Takže předsedovo hlášení a tajemníkovo cestování vydalo opravdu na dlouhou dobu.

            Nějak jsme ten rámus ani moc nevnímali, ale kdo ho vnímal zřejmě opravdu intenzivně, byl náš tatínek. Zahlédli jsme ho, jak z naší chalupy vyběhl s obloukovou pilou v ruce a jako nepříčetný řval něco v tom smyslu, že by strašně rád spal, ale že mu to ti rozhlasoví pitomci nedovolí. Mířil k nejbližšímu sloupu s reproduktorem a než jsme stačili zareagovat, jal se sloup podřezávat. Vyděsilo nás to, že chce takto zničit majetek v socialistickém vlastnictví a celá rodina vyběhla za tatínkem se snahou mu v tom zabránit. Vlastními těly jsme hájili ohrožený sloup a v tatínkovi se zřejmě hnulo svědomí. Uvědomil si, že by nebylo dost spravedlivé, aby si vyvraždil rodinu kvůli místním národním pitomcům.

            Nikdy potom už se podobná situace neopakovala a v rodině se traduje, že prý tatínek na MNV důrazně intervenoval s požadavkem, aby v zájmu ochrany zdraví i majetku už nikdy neprovozovali rozhlasové relace v tak kritické době.

            I já jsem pokračovatelem rodinné tradice a celý zbytek rodiny mé terapeutické opatření respektuje. Už v dobách, kdy u nás po celé prázdniny byla všechna vnoučata, jsem si o víkendech nenechal tuto radost ujít. I tehdy to respektovali všichni, včetně těch nejmenších. Zvláště, když jsem jim vysvětlil, jak prospěšné to pro moje zdraví je. Zajímalo je ale, jak to dělám přes týden, kdy dojíždím do zaměstnání, kde nemám ani vhodný lehací nábytek, ani dostatečně ohleduplné nadřízené. Horko těžko jsem dětem vysvětloval, jak statečně a odvážně musím překonávat nepřízeň osudu, která mi nedovolí po poledni řádně pečovat o své zdraví. Naštěstí jsou už ta léta za mnou a nyní se snažím si denní režim organizovat tak, abych řádně dodržoval rodinnou tradici.