Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem urazil soudruha Lenina

6. 11. 2007

 

 

 

 

Nikdo mi to nechce věřit. Ale je tomu opravdu tak, urazil jsem ho a ještě žijí očití svědci té události.

 

To bylo tak. Jako dítě školou povinné jsem byl v padesátých letech minulého století členem totalitní organizace, která se jmenovala Pionýr. Z vyprávění některých vrstevníků se dozvídám, že jsem tam byl ideologicky zpracováván a manipulován. Manipulace mi v paměti neutkvěla. Zato si z té doby pamatuji něco jiného. Například to, že jsme museli skládat jakýsi slib, ve kterém jsme se strašnou přísahou zavázali dobře se učit a vzorně chovat. Což mě i mnohým dalším činilo potíže a jednou jsem měl v té slavné organizaci v důsledku neplnění pionýrského slibu dokonce pozastavené členství. Ale to jsem se jaksi zakecal a málem bych odešel od hlavního tématu.   

 

To bylo tak. Pokud jsme nemohli chodit s našim oddílem ven do přírody, měli jsme ve škole v zadním traktu vyčleněnou místnost s názvem „Pionýrská klubovna“, kde jsme se pod dozorem naší oddílové vedoucí měli povznášet ku prospěchu naší lidově demokratické vlasti. Jenže naše vedoucí to až tak zodpovědně nebrala, často cosi neodkladného odcházela řešit za skupinovým vedoucím do jeho kanceláře a než se celá rozčepýřená vrátila, svěřila nás pod dohled soudruha Lenina. On sice nebyl kompletní, bylo ho jen asi tak od druhého knoflíku saka nahoru, ale jak stál na podstavci v koutě klubovny, upíral na nás svůj pichlavý pohled velice bedlivě. Protože jsme jakožto posluchači druhého stupně základní školy v sílu jeho magického pohledu příliš nevěřili, chovali jsme se v klubovně často jako divá zvěř ve volné přírodě. A právě to bylo příčinou mé osudové kolize s mocným soudruhem. Při jakési divoké honičce jsem o něj zavadil – a ON se urazil. Urazil se s tím pádem, že padl, a to zrovna na svou nejvýraznější okrasu, čili bradku. Jelikož byl gypsový, vzala za své nejen bradka, ale i brada. Byla to strašná rána, ale následující ticho bylo ještě strašnější. Přestože to bylo v pionýrské klubovně, bylo tam tišeji než v kostele.

 

Ale jak nás učili, správný pionýr si poradí v každé situaci a tak se náš předseda Plhoň bleskově rozhodl: Lenina opravíme vlastními silami a nikdo to ani nepozná. Dobrý nápad, ale realizace už byla obtížnější. Úkol jsme řešili kolektivně. Spolužák Vašátko vzpomněl, že mají doma pytlík sádry a hned vyrazil. Pionýrka Roučková se vydala domů shánět špachtli, kterou zdědili po dědečkovi. Mně bylo uloženo sehnat zlatou barvu. To se snadno řekne, ale v padesátých letech se spíš dalo sehnat komáří sádlo, než zlatá barva. Můj tatínek měl doma ledacos, ale obsah plechovky, kterou jsem přinesl, připomínal zlatou barvu jen velmi vzdáleně.

 

I když jsme nic nevěděli o totalitě, byli jsme si vědomi možného průšvihu a tak jsme byli s potřebnými předměty zpátky snad do čtvrthodinky. Spolužák Taubenek sice nebyl členem Pionýra, ale do klubovny s námi běžně chodil, hlavně proto, že se mu líbila na svůj věk velice vyspělá pionýrka Poláková. A protože už v té době projevoval výrazné umělecké sklony, a taky že měl kamarádskou a citlivou povahu, pustil se do rekonstrukce zdevastovaného Lenina s námi. Nejprve jsme se jali ze sádry tvarovat bradu s vyčnívající bradkou. Přestože jsme předtím měli Lenina téměř denně na očích, jeho podoba nám zřejmě příliš neulpěla a taky že jsme to moc neuměli, byl to pro nás úkol přímo gigantický. Střídavě jsme přidávali a ubírali vrstvy sádry, ale pořád to nebylo ono. Nakonec nám sádra došla a soudruh Lenin vypadal, jako by mu někdo připlácnul kornout zmrzliny na bradu. Ale co naplat, sádra už nebyla a tak jsme museli tuto etapu skončit.

Obrazek

 

 

 

Ale teprve teď přišel zlatý hřeb naší umělecké tvorby. Otevřel jsem plechovku s barvou, jejíž sytě oranžový obsah jsem s vážnou tváří vydával za barvu sice ne zlatou, ale zlaté se velice podobající. Nikdo mi to sice nevěřil, ale protože jsme nic lepšího neměli, dělali, jako že mi uvěřili. Přelakování bronzového Lenina na oranžovo bylo dílem okamžiku. Zdržoval jen nepionýr Taubenek, který vylepšoval naši práci tím, že ušmudlával štětec špínou z podlahy a tuto vtíral Leninovi do faldů, což odborně nazýval patinováním. Když jsme konečný výtvor spatřili, strnuli jsme v němém úžasu nad tou nádherou.

 

Oranžového Lenina jsme umístili do původní polohy na podstavec, zasedli jsme kolem stolu a chovali jsme se ctnostně a jakoby nic. Posléze přišedší oddílová vedoucí byla nejprve šokována tichem v místnosti, ale upřímně se zděsila, teprve když spatřila Lenina. Avšak posvátná úcta k vůdci světové revoluce jí zřejmě nedovolila zeptat se na věc přímo. Jen tiše špitla, zda se něco nepřihodilo, a když jsme ji sborově ujistili, že vůbec nic, uvědomila si asi svou spoluodpovědnost a dělala, že jí naše sdělení plně uspokojilo.

 

Dlouhá léta se po základní škole na Náměstí svobody v Praze 6 potulovala oranžová busta s kornoutem zmrzliny na bradě, vzdáleně připomínající Lenina. Jak v té době bylo zvykem, nikdo se na nic neptal, ale nikdo si také nedovolil sochu s inventárním číslem vyhodit. Možná tam ještě někde leží zaprášená ve skladišti. Pokud ji někdo z Vás někdy někdy spatřil a netroufl se zeptat, dlužil jsem Vám toto vysvětlení.

 

 Dlouho jsem měl strach, jestli nebudu popotahován za to, že můj hrůzný čin mohl mít negativní vliv na průběh světové revoluce. Ale teď si zase říkám, jestli bych se neměl někde zeptat, jestli by mi kvůli tomu odvážnému činu třeba nezvedli důchod.