Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem ztratil pevnou vůli

 
            Byl jsem o sobě přesvědčen, že mám docela pevnou vůli. Mimo jiné proto, že jsem někdy před pětadvaceti lety byl silný kuřák a přesto jsem dokázal přestat ze dne na den. A nejen to – dokázal jsem nezačít kouřit znovu.
 
            Nedávno jsem zkonstatoval, že mám nějaké to kilo navíc a že bych měl aspoň trochu zhubnout. A jak toho dosáhnout nejlíp? Známý dietolog mi poradil, že jediná cesta k takovému cíli vede přes omezení příjmu potravy. A tak se svou pevnou vůlí vcelku zdárně omezuji, kde se dá. Ale je jedno místo na světě, kde mě pevná vůle pravidelně opouští. Když jdu totiž ve Velvarech Pražskou ulicí po pravém chodníku směrem k bráně, asi na polovině cesty dostane moje pevná vůle těžkou ránu. Můj nos mě neomylně zavede tam, kde očima z voňavého sortimentu vyberu, nakoupím a hned před krámem ochutnám. Samozřejmě mluvím o návštěvě pekařství u Zounků.
 
            Dlouho mě zajímalo, jak to ale vlastně v takové pekárně funguje v prostorách, kam se obyčejný zákazník nedostane. A předpokládám, že to nejspíš zajímá i Vás. Pochopitelně není možné pořádat v pekárně hromadné exkurze, ale myslel jsem si, že jako jednotlivec bych snad měl šanci. Zeptal jsem se a k mému podivu Zounkovi souhlasili, abych nahlédl do zákulisí.
 
            Nevím, jestli si to obyvatelé Velvarska uvědomují, ale tahle pekárna funguje už od června roku 1992 na místě, kde původně nic podobného nebylo. Víc než rok trvalo než otec a pod jeho vedením synové Zounkovi přebudovali chlívky, garáže a podobné hospodářské místnosti tak, aby vznikl prostor pro přípravu i pečení sladkých i slaných pekařských výrobků v čísle 108 v Pražské ulici. Počítal jsem nedávno podle vývěsní tabule a regálů v krámu, kolik vlastně výrobků Zounkovi pečou. A vyšlo mi neuvěřitelné číslo – že se započtením všech variant jich je přes čtyřicet! A jak sám vrchní pekař potvrdil, takový sortiment je až na tři výjimky každý den stejný. Výjimkou je chléb maroko, který se peče jednou týdně v úterý, máslová vánočka ve čtvrtek a potom zabíjačková buchta, která se peče na individuální objednávku.
 
            Podle fortelu a hlavně podle výsledků práce jsem si myslel, že pan Zdeněk Zounek musí být pekař už snad od narození. Jeho dědeček a tatínek sice pekaři byli, ale jeho prvotní profese byla úplně jiná. Vysvětlil mi, že původně pracoval jako mechanik měření a regulace. Ale když jsem ho viděl, s jakou pečlivostí odpoledne na digitální váze měří a rozvažuje suroviny pro večerní a noční výrobu, nepochyboval jsem, že se mu i ta původní zcela odlišná profese dostala pod kůži. A úplně mě přesvědčila počítačem řízená pec s dvaceti předprogramovanými pečícími operacemi. I když – ono jich vlastně je pouze osmnáct. Číslo 13 je (snad z pověrčivosti pro jistotu) neobsazené a pod číslem 19 je program pro vypalování plechů.
 
            Kdo chodí k Zounkům pro chleba a pečivo pravidelně, dá mi jistě zapravdu, že co chvíli se objeví v regálech nějaká novinka. Ať jsou to třeba dalamánkové banketky nebo oblíbené sezamové rohlíky, či jejich varianta ve tvaru žemle. Ptal jsem se, kam pan Zounek chodí na takové inovativní nápady – jestli do odborné literatury, ke konkurenci nebo do spolku pekařů. Vysvětlení bylo zcela překvapivé – pro náměty nechodí nikam, ty vymýšlí a přináší paní Zounková, která nejlíp v krámě vidí, o co je zájem, co zákazníci nejvíc vyžadují. A k tomu přidá vlastní nápad a nový výrobek je na světě.
I když jsou samozřejmě v sortimentu stálice, které asi nikdy nevymizí. Jednou z nich jsou i škvarkové placky, které na pultu většinou ani nestačí vystydnout. A aby byly vždy opravdu ve špičkové kvalitě, Zounkovi škvarky pro jejich výrobu nekupují v žádném renomovaném řeznictví, ale vyrábějí je z nakoupeného syrového sádla sami. Pan Zounek je vozí i známým až na Moravu, kde je po něm vytrvale vyžadují a dokonce jim dali název „Velvarské škvarkové dortíčky.“
Nemohl jsem požadovat, abych mohl být přítomen celému nočnímu procesu přípravy a pečení. Ale chtěl jsem vidět na vlastní oči aspoň to, jak vzniká základní pekařský výrobek – chleba. A byl jsem svědkem opravdového koncertu, při kterém malá skupina pěti lidí bez jediného slova s ohromujícím fortelem z díže chlebové těsto odebírala, odvažovala, hnětla, ukládala do ošatek a stojanů pro kynutí. Během neuvěřitelně krátké doby byly k dokynutí připraveny přes dvě stovky kusů chleba. Musel jsem se zeptat opakovaně, jestli jsem se nepřeslechl, že denně se zpracuje zhruba čtyři stovky kilogramů mouky, aby měli obyvatelé Velvar a okolí pokaždé ráno čerstvý chleba a pečivo. Takové množství spotřebuje průměrná čtyřčlenná domácnost za osm až deset let.
 
Zajímalo mě i to, co se udělá s výrobky, které se nepodaří prodat. Pan Zounek se mojí otázce zasmál a vysvětlil, že v tak malém pekařství se nemůže péct „na přebytky“ a ideální je, když se vyprodá celá denní produkce do posledního drobečku. A když přece jen někdy něco zbude, chleba se doprodá za poloviční cenu a slané pečivo putuje do strouhanky. Mohu jen potvrdit, že takový doprodávaný chléb je na topinky naprosto vynikající a strouhanka – ta je lepší než domácí.
 
 Myslím, že nejsem sám, koho v okolí Zounkova pekařství opouští pevná vůle. A s určitostí vím, že tahle provozovna už k Velvarům neodmyslitelně patří, jako všechny památky, jako historický hasičský sbor i píseň o ztracených tolarech.
 
 
Sazená, říjen 2008
 
Ing. Rudolf Votruba
 
 

Odkaz na krátký filmový klip najdete, ve kterém uvidíte

zpracování chlebového těsta -najdete  ZDE

 
 

Náhledy fotografií ze složky Pekárna Zounek Velvary