Jdi na obsah Jdi na menu
 


O střevech a rukávech

1. 5. 2015

Mám rád lidové moudrosti, i když jim občas vůbec nerozumím. Tak například – když je někdo obdařen básnickými schopnostmi, říká se o něm, že má básnické střevo. A že sype verše z rukávu. Moje představivost selhává, když chci nalézt souvislost a spojitost mezi střevem a rukávem. A to vůbec nemluvím o podivném umístění básnických schopností do zažívacího traktu poeta.

            Zmiňuji se o tom, protože s tou záležitostí mám osobní problém. Už v mém raném dětství maminka zpozorovala, že na některé verbální situace poměrně často reaguji doplněním vyřčeného nějakým rýmujícím se přídomkem. Ale maminka tomu nevěnovala nijak zvýšenou pozornost. Jak se později ukázalo, byla to chyba. Jen jednou se zmínila, že i její dědeček, věhlasný kapelník Václav Votava, také skládal taneční písně, a to jak jejich hudbu, tak texty. Avšak po mém pradědečkovi se dochovaly pouze housle, ale žádný notový materiál, takže maminčino tvrzení nemám nijak zdokumentované.

            Když jsem studoval na základní škole v šesté třídě, nějak mě rozlítil, popudil, či urazil jinak celkem sympatický spolužák Franta Wolf. A reagoval jsem tak, že jsem obratem sepsal posměšnou báseň, prošpikovanou peprnými výrazy. Zakrátko báseň kolovala po třídě, u někoho vyvolala obdiv, u někoho odpor k mé osobě. A jedna zvláště popuzená spolužačka zřejmě v nedobrém úmyslu četla při hodině ruštiny můj výtvor tak neobratně, že byl vyučující Marií Plechatou zachycen.  A ta nejenže si dokument přečetla, ale začala vyšetřovat, kdo je jeho autorem a když s pomocí několika udavačů dosáhla cíle, vysoce nad obvyklé zvyklosti šla můj přečin nahlásit řediteli Bedřichu Zikánovi.

            A aby všemu neštěstí nebyl konec, pan ředitel povolal do ředitelny k pohovoru nejen mě, ale i mou maminku. Začal mou báseň pitvat asi tak, jak jsme to dělali v hodinách českého jazyka, když jsme pod řízením a dohledem vyučujícího měli odhalit, co chtěl básník svou básní říci. I po mnoha létech musím konstatovat, že to v jeho podání bylo velice nechutné.  Nemluvě o tom, že ode mne chtěl vědět, kde jsem se ty peprné výrazy naučil. Nebudu tady reprodukovat, o jaká slovíčka se jednalo, ale každý jistě pochopí, o jaký repertoár se v podání dvanáctiletého kluka mohlo jednat. Protože jsem nedokázal věrohodně vysvětlit, kde se děti takovým výrazům učí, musel jsem zapojit fantazii. A vyhrkl jsem, že jsem se ty sprosťárny naučil ve školní jídelně. Samozřejmě následoval dlouhodobě zvýšený pedagogický dozor ve školním stravovacím zařízení, i když tato instituce v tom byla zcela nevinně.

            Maminka byla z této příhody velice zarmoucená, pohovor v ředitelně považovala za potupu celé naší rodiny. A k tomu ještě následovala ve čtvrtletí snížená známka z chování, což prý v naší rodině do té doby nemělo obdoby. Mě maminka následně trestala tím, že nejméně týden se mnou vůbec nemluvila, což jsem předtím vůbec nikdy nepoznal. Při předchozích mých přestupcích se mnou naopak mluvila a někdy dost důrazně, o příležitostné exekuci kuchyňskou vařečkou ani nemluvě. Ale tentokrát to bylo evidentně tak vážné, že vůči mně použila zbraň nejtěžšího kalibru – tichou domácnost.

            Pan ředitel Zikán si mě od té doby výborně pamatoval. Přestože jsem ho při občasném setkání na školních chodbách vždy uctivě pozdravil, nikdy neopomněl ironicky poznamenat: „Á, podívejme se, náš Vrchlický!“ Básníka toho jména jsem už trochu znal, ale naši učitelé nám v té době zatajili, co jsem se dozvěděl až o několik let později. Že kromě básní publikovaných ve školních čítankách se Vrchlický věnoval také poezii, která by se dala nazvat jako erotická, nebo jak tomu říkají ve Francii – poezie galantní.

            Vůbec jsem ale netušil, že pan ředitel Bedřich Zikán má ještě jeden závažný důvod k averzi vůči básníkům. Jeho bratr Miroslav byl v té době jedním z nejúspěšnějších textařů populárních písní a pan ředitel se za svého bratra komedianta upřímně styděl. Pro pamětníky připomenu, že z pera nehodného bratra Miroslava pocházely takové písničky jako například Veronika, kterou nazpíval Waldemar Matuška, případně Lavička v jasmínu s Yvettou Simonovou, nebo Kytička fialek s Josefem Zímou.

            V pozdějších létech jsem se od poezie přesunul spíše k próze, i když občas nějaká ta veršovánka z mé tvůrčí dílny ještě vypadne. Ale bez varování zde zapracovala genetika. Druhá z mých dcer dokonce už ve třetí třídě publikovala a ve školní třídě rozšiřovala nemravnou báseň. A to prosím vůbec nic nevěděla o tom, jak se před řadou let s podobným problémem potýkal její tatínek. I její výtvor byl zachycen a následně řešen. Nebylo to sice v ředitelně, ale na schůzi SRPŠ, kam v zastoupení naší rodiny docházela moje žena. A když byl ten delikt veřejně probírán, místo zděšení a omluv se při líčení průšvihu naší dcerunky jen usmívala. Paní třídní učitelce se to nějak nepozdávalo a proti takovému přístupu se rázně ohradila. Až když se dozvěděla, že za to naše malé dítě vlastně vůbec nemůže, že v tom má prsty dědičnost, pochopila podstatu situace. Ale aby byla dodržena rodinná tradice, následovala snížená známka z chování. Také ve čtvrtletní klasifikaci.

            Pozorně sleduji její dceru, naší vnučku, která navštěvuje třetí třídu a dost často má neodolatelné nutkání některé své myšlenkové pochody vyjadřovat ve verších. A že se jí tam nějaká řekněme pikantnost občas vloudí, je zcela zákonité. Tak mám obavy, kdy ta rodinná sága bude pokračovat nějakým písemně vyjádřeným básnickým útvarem, který bude kolovat v nějakém dětském kolektivu, následně budě zadržen, atd., atd.

            Je s podivem, že starší z našich dcer žádné básnické ambice nejspíš nikdy neměla. S určitostí ale vím, že nikdy po dobu její školní docházky nedošlo k tomu, že by její podobný poklesek byl řešen. Ale i v její rodině má dědičnost v této oblasti své místo. Její dcera, také naše vnučka, dnes již dávno plnoletá a vdaná, už jako malé dítě všechny problematické výrazy přímo milovala. Dokonce jako by občas byla postižena nedokonalostí slyšení, některé naprosto neškodně výrazy vnímala velice svérázně. Například slovo „hájovna“ znělo v jejím podání jako „já-hovna“. Raději nebudu pokračovat v tomto líčení, abych se nakonec do problematických výrazů nezaplet. Ale co zamlčet nemohu, je dnes už se zcela jasně rýsující problém s její dcerou – pokud sledujete tuto rodinnou linii – už naší pravnučkou. Tato rozkošná holčička, které je něco málo přes rok, sotvaže začíná mluvit, opět neomylně preferuje všechny peprné výrazy a s velikým nadšením je opakuje. Jediným pozitivem, i když jen dočasným, je skutečnost, že jako jiné děti jejího věku, ještě nevyslovuje hlásku „r.“ Neboť, jak jistě sami víte, převážná většina těch českých výrazů nejtěžšího kalibru, se právě bez dotyčné hlásky neobejde. Ale třeba bude mít dobrou motivaci, brzy a kvalitně se tuto důležitou hlásku naučit.