Jdi na obsah Jdi na menu
 


Páčvorky

 

 

   

           Sedím v čekárně u své praktické lékařky. Bezmyšlenkovitě prohlížím časopisy tak staré a očtené, že nikomu nestály ani za ukradnutí.

            - Jéžiši, to sou překrásný páčvorky, vyjekne najednou žena do té chvíle klidně sedící vedle mne.

            - Co, prosím, otázal jsem se nepříliš japně.

            - Vy snad vůbec neznáte páčvorky, mladíku, podivila se a zapíchla prst do stránky otevřené přede mnou. K vidění tam byly pestrobarevné obrazce, kterým jsem do té chvíle nevěnoval pozornost.

            Nebýt toho mladíka v oslovení, asi bych se s ní do řeči vůbec nepustil. Ale protože mě tak nikdo neoslovil už nejméně čtyřicet let, blahosklonně jsem připustil svou totální neznalost ve věci páčvorků a pozorně absolvoval následující přednášku.

            Teď už vím, že páčvorky jsou, když se rozstříhají různobarevné hadříky a potom zase dovedně a umělecky sešijí. A že tahle rukodělná práce k nám přišla, jak taky jinak, z velké země za velkou louží. Taktéž jsem na stránce časopisu před sebou viděl, že se to v originále označuje nějak jako patchwork. Ale mě se páčvorky líbí víc. Ostatně, když můžeme mít džez, ….

 

 

 

            Zanedlouho jsem absolvoval vyšetření, na které jsem čekal,  spolučekatelka odešla a na věc jsem mohl klidně zapomenout. Ale ta příhoda mi vybavila vzpomínku na mého tatínka. A taky na to, že on vlastně už někdy ve čtyřicátých letech minulého století, nedlouho po druhé světové válce, byl mimoděk průkopníkem páčvorků v Čechách. Dokonce snad dávno před tím, než je vymysleli zaoceánští myslitelé. A že tak možná vstoupil do dějin vynálezectví, aniž si to on a kdokoliv jiný uvědomil.

            Tatínek byl člověk nesmírně vynalézavý a současně i tak trochu držgrešle. Tvrdil, že všechno, co se dá koupit, musel někdo vyrobit. A když to někdo dokázal vyrobit, to by v tom byl čert, aby on to nezvládnul taky. A samozřejmě že nesrovnatelně levněji.

            Tento svůj životní postoj demonstroval dennodenně. Stačilo mu třeba, aby při železné neděli našel před domem litinovou nohu od sporáku a to ho inspirovalo k tomu, aby oběhl celou čtvrť a dohledal další kompletační díly. A které nedohledal, ty dotvořil. Opravdu tak postavil pro naši chalupu prakticky zadarmo zcela originální sporák. Sporák sice soustavně kouřil a nehřál, péct a vařit se na něm nedalo, ale to už nebyl problém našeho tatínka, ale naší maminky. Dokonce si myslím, že díky tatínkovu sporáku se maminka naučila mistrně využívat remosku, ve které uvařila a upekla snad úplně všechno, od guláše až po buchty.

            Vzpomínám si z domova taky na soupravu dvou her žolíkových karet. V každé takové hře bývá vedle žolíků dvaapadesát karet - ale nám bohužel některé karty chyběly. Za normálních okolností by to byly karty buď na vyhození, nebo dětem na hraní. Ale ne tak pro našeho tatínka. Nachystal papír, pera, násadky, různobarevné inkousty s tím, že nám ty chybějící karty domaluje sám. Vytvářel karty obyčejné i figurální a dokonce vykreslil i zadní strany se složitými geometrickými vzory. Nikdo mi to nechce věřit, ale tatínek opravdu dvanáct chybějících karet ručně namaloval! Ještě je mám schované, jak říkával vodník Čochtan.

 

 

 

            Ale to jsem odbočil od páčvorků. On tatínek vlastně ani žádné páčvorky dělat nechtěl. Jednou, to už je strašně dávno, začal domů nosit jutové pytle s podivným obsahem. Když jsem tajně zkoumal jejich obsah, připomínalo to výstroj pro rotu polních strašáků v bílé barvě. Když mě tatínek při tom prohlížení pytlů načapal, vysvětlil mi, že se jedná o vyřazené maskovací obleky, co si prý v zimě navlékali vojáci na uniformy, aby splynuli se sněhem. A protože asi zrovna nebyla žádná zimní válka na spadnutí, tatínek udělal vynikající nákup. Jen mi nebylo jasné, proč budeme strojit útvar zimních polních strašáků, když jsme venkoncem ani žádné pole neměli. Ale tatínek mlčel.

            Posléze začal všechny ty oděvy párat a rozdělovat na prvočinitele. Protože maminka rezolutně odmítla součinnost, sám vše pral, sušil, žehlil a pečlivě skládal do úhledných hromádek. A když s tím byl hotov, jal se různotvaré kousky jako mozaiku dovedně sestavovat a sešívat. Prostě - vynalezl jednobarevné páčvorky. Ale ne tak ledajaké, vytvářel ohromné plachty o rozměrech asi 1 krát 4 metry. Ale my jsme pořád ještě netušili, kam jeho úsilí míří.

            Teprve když ty plachty po délce přeložil, po dlouhých stranách sešil a na krátké opatřil dírkami a látkovými knoflíky, svolal s nadšeným obličejem celou rodinu.

            - Maminko, pravil, onehdy jsi říkala, že teď není k sehnání za slušné peníze kvalitní povlečení na peřiny. Tak se podívej, tady jsem ho udělal pro celou rodinu a prakticky zadarmo!

            Dlouho jsme to povlečení měli na chalupě.  Když jako obvykle náš sporák za chladných večerů nehřál, museli jsme se podle tatínkova osobního příkladu přikrývat peřinami s povlečením, které mělo ohebnost prkna a jemnost smirkového papíru. Jen maminka, jinak trpělivě snášející všechny strasti a slasti manželského života, této vymoženosti sveřepě odolávala a nikdy ji neokusila.

 

 

 

Sazená, červenec 2007.