Jdi na obsah Jdi na menu
 


Problémy nemám rád

 

            Neznám člověka, který by měl rád problémy. Vlastně – několik takových znám, ale ti mají rádi jen takové problémy, které oni dělají jiným. Takže úvodní tvrzení opravuji – neznám člověka, který by měl rád vlastní problémy.
            Tak, a teď co s problémy, když už se objeví. Nejlepší je asi jim předcházet, aby vůbec nevznikaly. To ale platí jen v případě, že je člověk může opravdu nějak ovlivnit. Ty ostatní je dle mojí zkušenosti nejlepší co nejrychleji likvidovat. Žádné zametání pod stůl nepomůže, naopak se tam problémy mezi sebou páří a namnožují, což může mít nedozírné následky.
            A takhle elegantně jsem se dostal k jednomu problému, který se podařilo v naší rodině zlikvidovat. Ten problém se jmenuje dárky. Jistě to taky znáte z vlastní zkušenosti, jak složité je vymyslet vhodný dárek pro někoho, kdo má zrovna výročí, nebo když se blíží například Vánoce. A jak je na druhé straně problematické i to, když vám někdo upřímně a z lásky věnuje něco, co vlastně ani nepotřebujete a přitom by mohl věnovat něco jiného, po čem dlouho a silně toužíte.
            Tak tahle situace mě přivedla k nápadu, který byl v rámci naší rodiny realizován a plně se osvědčil. Zavedli jsme doma PŘÁŇOVNÍK. K tomu stačí malý sešitek, kde má každý člen rodiny vyčleněnu svoji část, kam si zapisuje, co by si přál od těch ostatních dostat. Dokonce je možné do takové soukromé části napsat i to, co bych si třeba já představoval, že ten druhý by dostat chtěl.
            A taky může v přáňovníku kdokoliv cokoliv škrtat. Třeba já škrtnu dárek pro mou manželku, který už jsem k jejím nastávajícím narozeninám zakoupil. Ale škrtnout je možné zápis i ze zcela jiného důvodu. Například tehdy, když mě má touha k budoucímu daru opustila, nebo když požadavek naší nedospělé ratolesti považuji za nereálný, nesmyslný, či jinak neproveditelný. Ta anonymita zápisů i škrtání má svou nepopiratelnou výhodu právě v úplné anonymitě.
            Taková knížečka se u nás doma vedla v době, kdy naše děti byly ještě nedospělé a kdy problematika dárků v rodině byla opravdu aktuální. Dnes už jsou děti dávno z domova, mají své děti a dokonce i ty jejich děti si začínají pořizovat další generaci dětí. Ale knížečka zůstává doma jako relikvie s krásnými vzpomínkami na tu dobu. A také děti tuto tradici převzaly a v modifikované podobě se přáňovník vyskytuje i u nich.
            V té naší archivní knížečce najdu například moje přání obdržet montérky s laclem v přesně uvedené velkosti a barvě. Je tam i přání jedné z našich dcer, která na počátku dospívání nesmírně toužila po podprsence. Ale přání je anonymně přeškrtnuté a doplněné poznámkou „na co?“ Asi by mě nenapadlo, že někdo z rodiny může mít touhu vlastnit vlastní značkové nůžky na nehty, ale pamatuji, se, že jako dárek bylo toto přání bez problémů akceptováno. Třeba i takový obyčejný skládací deštník byl tehdy před mnoha lety zbožím nedostatkovým a také předmětem touhy.
            Přáňovník u nás doma už své poslání slnil, ale třeba to pro někoho jiného bude ještě inspirace, jak se zbavit jednoho, i když nepatrného, problému.