Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodáci a náplavy

5. 2. 2011

 

Kdyby někdo přišel s myšlenkou uspořádat sraz pražských rodáků, nejspíš by rychle skončil v blázinci. Ona totiž idea rodáků nerozlučně patří k vesnici, možná i k malému městu. Prostě k takovému sídelnímu útvaru, kde se v podstatě všichni znají. A když už se odstěhují někam jinam, čas od času zatouží po tom, aby se s těmi známými mohli zase setkat.
                I když – rodáci v pravém slova smyslu už vlastně téměř neexistují. Doby, kdy měl člověk v rodném (dřív v křestním) listu zapsáno jako místo narození stejnou obec, v jaké bydleli jeho rodiče, ty už jsou neodvratně pryč.  Před lety se děti rodily v maminčině posteli, ale dnes až na výjimky odjíždějí za tím účelem do bližší nebo vzdálenější porodnice. Takže pojem „rodák“ už vlastně vyjadřuje pouze skutečnost, že někdo v daném místě nějakou dobu, a to nejspíš v dětství, žil.
                A právě na vesnici existuje pravý protipól rodáka – to je náplava. Tedy člověk, který se ve zralém věku přistěhoval. Ale i tady jsou podstatné rozdíly. Nejvíce tolerovaní jsou mezi náplavami ti, kteří se k někomu z „rodáků“ přistěhovali, a to zpravidla za účelem přivdání či přiženění. Pokud ale někdo na vsi koupí dům a přijde tam bez jakýchkoliv rodinných vazeb, trvá to aspoň tři generace, než je vnímán jako opravdový domorodec. Něco jako kdysi v Anglii, kdy byl pirát Francis Drake roku 1581 pasován na rytíře, ale teprve jeho vnuci byli vnímáni jako opravdoví šlechtici.
                Já osobně jsem u nás v Sazené ve složité situaci. Moje maminka se tady skutečně narodila, její rodiče tady žili až do své smrti a všichni společně teď odpočívají na chržínském hřbitově. V dětských letech jsem Sazenou hojně navštěvoval, měl jsem tady spoustu známých i kamarádů, ale v dospělosti jsem se toulal po světě. A až na stará kolena jsem se vrátil do vesnice, kde náš rod žil prokazatelně nejméně sedm generací. Rodák tedy v pravé slova smyslu asi nejsem, ale můj vztah k tomuto místu není o nic slabší než vztah těch, kteří odtud celý život nevytáhli paty. Ale to jim ani nezávidím, ani nevyčítám. Žijeme tu nyní společně a nemám pocit, že bych tu byl vnímán jako nějaké cizí těleso.
Dnes, v době Internetu, mobilních telefonů a podobných vymožeností, mohou mít lidé k sobě daleko blíž než v minulosti. Mohou spolu bez problémů a na ohromnou dálku korespondovat, posílat si čerstvé obrázky, podívat se téměř živě na svá oblíbená místa. Jsem rád, že čím dál víc tuto možnost využívají nejen ti nejmladší, ale právě lidé ve věku blízkém důchodu, často i důchodci. Znám opravdu hodně takových, kteří už přestali považovat počítač za ďáblův vynález a naučili se komunikovat po Internetu, a kteří tak objevili zdánlivě ztracené přátele, spolužáky – a taky rodáky.
Mám velké pochopení pro ty, kteří dnes žijí někde jinde a chtěli by se do Sazené podívat. Ale tak, aby se znovu mohli setkat s těmi, se kterými se tady potkávali před lety. A tak vznikla myšlenka, zorganizovat setkání, které by jim to umožnilo. Jsem si vědom, že s tou myšlenkou nejsem ani první, že už se podobná setkání uskutečnila a vím, že na ně mnozí rádi vzpomínají. A budu rád, když tak budou vzpomínat i na to setkání sazeňáků, které se uskuteční letos v květnu.

R.V.