Jdi na obsah Jdi na menu
 


Růžena

 

Od dávných dob mají kapely, skupiny i zpěváci rádi, když si s nimi publikum nějakou jejich písničku zazpívá. Samozřejmě se jedná o hudbu označovanou jako populární, na koncertech vážné hudby by byl takový úkaz nejspíš považován za projev vrcholné nevychovanosti. Ale jindy je to považováno za vítané zpestření a znamení výborného kontaktu mezi interpretem a jeho posluchači.

 

Bylo tomu tak i někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy v městském divadle v Žatci vystupoval Josef Laufer. Idol paní a dívek všech věkových kategorií dokázal naplnit divadlo do posledního místečka. Koncert probíhal úspěšně, známé a populární melodie vyvolávaly bouře potlesku. Občas musel interpret část některé sklady či dokonce celou opakovat.

kohn.jpg

            Někde uprostřed koncertu si obdivovaný zpěvák usmyslel, že program obohatí něčím neobvyklým. Vysvětlil přítomným, že přivezl zbrusu novou píseň a publikum se na její premiéře bude podílet sborovým zpěvem refrénu. Nic těžkého, jak předvedl, melodie jednoduchá, slova ještě jednodušší. Romanticky laděný nápěv vyžadoval pouze opakování tří slov – „růže má umírá.“ Všichni si to úspěšně zkusili, s orchestrem i bez a tak bylo možno přistoupit ke komplexní produkci celé písně. Po předehře Josef Laufer nasadil, přezpíval úvodní sloku a všichni mohutně nasadili k refrénu. Všichni – až na jednoho pána v první řadě. Po přednesu druhé sloky už refrén zůstal nedozpíván a viditelně znejistělý zpěvák s mikrofonem v ruce se jal zpovídat nezpívajícího diváka. Abychom to všichni slyšeli, byl mikrofon k dispozici i tomu divákovi:

-          Vám se ta píseň nelíbí?

-          Líbí, nelíbí, ale tohle já zpívat nemůžu!

-          Máte snad chrapot nebo jinou indispozici?

-          Nemám chrapot, ale moje žena se jmenuje Růžena a má chřipku!

-          Promiňte, ale jak to s naším sborovým zpěvem souvisí?

-          Souvisí to tak, že já jsem tady místo mé nemocné ženy, která se na ten koncert strašně těšila a vy teď ode mě chcete, abych s vámi naplno hulákal, že Růžena umírá! To tedy pochopte, že já zpívat nemůžu!

Nevím, jestli zpěvák divákův omyl a následné odůvodnění pochopil či nikoliv, ale pravdou je, že píseň zůstala nedozpívána. Dokonce i zbytek koncertu ztratil původní živost a spád, nebavili se diváci a interpretův výkon nebyl ani poloviční.

Nijak moc mi ta píseň v mém hudební paměti neulpěla, snad jen refrén ve variantě s umírající Růženou si pamatuji. Chtěl jsem dotyčnou melodii přiblížit čtenářům, respektive posluchačům, ale přes velice usilovné pátrání se mi ji na Internetu nepodařilo nalézt. A když si to zpětně vybavuji, vlastně jsem jí od toho prvního poslechu v žateckém divadle už nikdy neslyšel.

Zkusím ještě kontaktovat Josefa Laufera, jestli si na tu příhodu vzpomíná a pokud ano, jestli opravdu nezpůsobila zánik té jinak krásné písničky. Pokud se ozve, jistě se to dozvíte jako první.