Jdi na obsah Jdi na menu
 


To je ale podoba, pán Gašparovič!

             Určitě se vám už někdy stalo, že jste si někoho spletli s někým úplně jiným. Lidé jsou si obecně podobní a zvláště když někoho neznáte přesně do detailů, záměna je nasnadě.

Vzpomínám si například, jak v padesátých letech minulého století, když jsem studoval, byl v našem ročníku Vietnamec. Tehdy jich tu nebylo tolik jako teď a tak nám připadali všichni stejní. Ten náš se jmenoval – jak jinak – Nguyen. Těžko se to pamatovalo, špatně vyslovovalo, tak jsme mu říkali Guma. A on na to slyšel a nijak ho to nepohoršovalo. Snažil se v prostředí pro něj zcela nezvyklém maximálně přizpůsobit, i když mu to často dělalo ohromné problémy. Například obléknout si a nosit zimní kabát byl pro něj úkol nadlidský, protože prý v životě nic tak složitého doma ve Vietnamu nemusel dělat.
Jednou v zimě jsem si šel zabruslit na tehdy ještě existující a fungující zimní stadion na pražském ostrově Štvanice. A v davu bruslící veřejnosti jsem tam k mému podivu zahlédl mého známého Gumu, jak se mezi lidmi neobratně pohyboval ve svém zimním kabátu. Přiblížil jsem se k němu, přátelsky ho plácnul po zádech a povídám mu: Ahoj! Tak jak se ti to vede, Gumo. Vietnamec se přátelsky usmál a svou mírně zkomolenou češtinou zdvořile odpověděl: Ahoj. Vete se mi špatná. Ale ja nesem Kuma, ja sem vietnamsky velvyslanec.
                Ani nevím, jestli jsem se mu omluvil, ale s jistotou vím, že jsem své bruslařské vystoupení toho dne ukončil trochu dříve, než jsem plánoval.
                Nepletu se ale jen já, spletou se i jiní. Jako například nedávno u našeho domku zazvonila neznámá žena, a když jsem vyšel a pozdravil jí, viditelně celá nesvá se mě zeptala, jestli tady dělám starostu. Ubezpečil jsem ji, že starostu tady opravdu dělám. Ta dobrá žena se nesměle zeptala, jestli to starostování dělám, ke své práci v divadle. A v té chvíli jsem znejistěl zase já. Odvětil jsem jí, že starostenská funkce má svou důstojnost a není to žádné divadlo. Ale ona, že to takhle nemyslela, že mě přece zná z divadla Járy Cimrmana. Údiv střídal údiv na obou stranách komunikace, až jsem se dozvěděl, že jsem považován za herce Petra Bruknera. Vysvětloval jsem, že se jedná o omyl a možná trochu o podobu, ale mám dojem, že dotyčnou jsem nepřesvědčil.
                Jiný příklad je z Prahy, kde jsem před nedávnem stál na tramvajové zastávce a vyhlížel svůj spoj. Nenápadný muž středního věku se na mě pozorně zadíval a pak hlomozným hlasem vyhrkl: Preboha, čo tu robíte, pán Gašparovič? Málokdy se to člověku povede, aby v momentu překvapení reagoval pohotově, ale mně se to zrovna tenkrát povedlo. Slovenština mi nikdy nedělala problémy a tak jsem v tom jazyce také odpověděl: Nekričte, dobrý člověk. Som tu inkognito dohovoriť s Klausom znovuobnovenie Česko – Slovenskej federácie.  Já ale dodnes nevím, jestli to prvotní oslovení myslel ten člověk vážně, nebo to byl z jeho strany pokus o vtípek. Ale po mé odpovědi vypoulil oči, zakryl si ústa rukou a mumlal cosi zcela nesrozumitelného. Moje tramvaj právě přijela, nastoupil jsem a ještě dlouho jsem pozoroval toho člověka, jak zkoprnělý stál na refýži.
 
Tak si to prohlédněte a rozhodněte sami, kdo je kdo:

 

nepojmenovany-1.jpg