Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ve městě a na venkově

           Když se deseti lidí zeptáte, jaký je podstatný rozdíl mezi městem a venkovem, dostanete nejspíš deset různých odpovědí. Bude to o velikosti domů, super- a hypermarketech, hromadné dopravě, divadlech a kinech, možná taky o kriminalitě a jiných nepříjemnostech. Kdybych byl dotázán já, mluvil bych určitě o podstatně rozdílných vztazích mezi lidmi.
            Ono je to vlastně přirozené. Zatímco u nás na venkově znám prakticky každého a každý zná zase mě, ve městě naopak skoro nikdo nezná skoro nikoho. A podle toho se lidé k sobě navzájem také chovají, jinak ke známému, jinak k neznámému. Začíná už to prachobyčejným pozdravem. Když se potkají dva lidé na vesnici, můžete se spolehnout, že se navzájem pozdraví. Dokonce se navzájem pozdraví i lidé, kteří se neznají. Protože ten neznámý nejspíš nějak patří k někomu známému. Panují tady i takové starodávné zvyky, že mladší zdraví jako první staršího, muž ženu, děti dospělé. A většinou nezůstane jen u pozdravu, pokud někdo nemá zvláště naspěch, je třeba vyměnit základní informace – o počasí, zdraví, místních událostech, případně o všeobecném úpadku mezilidských vztahů.
            A zkuste to aplikovat ve městě. Jakmile pozdravíte třetího v řadě, zavolají na vás ambulanci a odvezou vás ve svěrací kazajce do psychiatrické léčebny. Anebo - najde-li někdo ve městě někoho, jak leží na zemi, bude ho automaticky považovat za opilce a obloukem se mu vyhne. A nic nepomůže, že to je třeba světoznámý architekt. Kdežto vesničan přesně rozliší, zda osoba povalující se na zemi je notoricky známý opilec, kterého je možné bez obav nechat vystřízlivět, či zda je to někdo, komu se zrovna neudělalo dobře a je mu potřeba zavolat záchranku.
            Ono i to obyčejné lidské pozdravení se na venkově s postupem času dost podstatně změnilo. S úpadkem zbožnosti se z pozdravů až na výjimky vytratilo boží jméno. Dnes i osoby starší a pokročilé, které se znají od dětství, se nezdraví dříve tak běžným „pozdrav Pán Bůh.“ Ale spíš se osloví pozdravem ahoj, který byl v dobách ještě nepříliš dávných vyhrazen snad jen vodákům a trampům, a ještě si ti lidé při tom tykají! Já si přitom pamatuji, že můj dědeček si kromě členů rodiny tykal jen s jedním sousedem, se kterým celou dobu školní docházky seděl společně v jedné lavici. Ale to prý už taky byl rozvrat morálky, protože on ještě vykal i svým rodičům.
            Boží jméno zůstalo v pozdravech zachováno vlastně jen pro případ rozloučení, kdy chceme dát jasně najevo, že už nepovažujeme za nutné se do daného místa vracet. Potom namísto obvyklého nashledanou použijeme už trochu archaické sbohem. Rozdíl použití těchto dvou slov mi na příkladu vysvětloval jeden známý, který byl na úřadě vyřizovat finančně nepříjemný dopravní přestupek a při odchodu vůbec neměl potřebu pronést to obvyklejší „nashledanou.“
            Zvláštní situace pro pozdrav nastává, pohybuje-li se aspoň jeden z venkovanů pomocí nějakého dopravního prostředku. Ať je to auto, kolo nebo malotraktor, ani taková skutečnost nikoho neopravňuje k vynechání pozdravu s kolemjdoucím či kolemjedoucím. Samozřejmě nelze použít obvyklé verbální formy pozdravu, dokonce ani výrazné pokývnutí hlavou není dostatečné. I tady si však bystrý venkovan poradí. Pozdrav, ne nepodobný tomu, jakým se zdravili římští legionáři, se vykoná mírně vztyčenou, v lokti pokrčenou rukou, obrácenou dlaní k tomu, koho chceme pozdravit. Skoro se to zdráhám takto veřejně vyjádřit a popsat, aby v tom nějaký horlivec neviděl podobu s pozdravem některých extrémistů. Skutečnost je ale zcela prostá, jde o jednoduchý nepřehlédnutelný úkon, který vyjadřuje jasně deklarovaný úmysl někoho pozdravit, naprosto neomezuje schopnost řízení, a takové gesto je i druhé straně zcela srozumitelné.
            Odlišnost mezilidských vztahů na venkově nespočívá samozřejmě pouze v tom, že všichni všechny pozdraví. To je pouhý vnější projev, který sice hodně napoví, a kterým to pouze začíná.  Ale o tom ostatním snad někdy příště.