Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bubeník Bubník

            V latinojazyčných zemích se tomu fenoménu říká omen–nomen. To nastane tehdy, když má někdo povahu, vzhled nebo povolání podobné tomu, jak se jmenuje. Například když hubený dlouhý člověk se jmenuje Bidlo, nebo ředitel botanické zahrady se pyšní jménem Větvička, či MUDr. Šuk je věhlasným gynekologem. Sazenský omen – nomen byl flašinetář a obecní bubeník jménem František Bubník. Ti starší se na něj budou ještě pamatovat. Byl to rázovitý člověk, známý v širokém okolí, proslulý nejen svým uměním bubenickým, hudebním nástrojem, ale i tím, že měl jednu nohu dřevěnou.
 
            Sazenský rodák Václav Fencl na něj vzpomíná:  Bydlel jen dva domy od nás v čísle 111 a jako kluk jsem k němu po celá léta rád chodil. Bubníkovi neměli děti a tak jsem jim je trochu nahrazoval a on zase byl pro mě náhradou dědy, který padl v 1. světové válce.
 
            Mnoho lidí si myslelo, že o svou nohu Bubník přišel také ve válce. Sám ale o tom vyprávěl, že jako mladý čeledín jel s vozem, na náledí uklouzl a spadl pod kolo. Vůz mu rozdrtil nohu pod kolenem a museli mu jí amputovat. Což mu později možná paradoxně zachránilo život, když nemusel narukovat do války. V době mezi dvěma světovými válkami nejspíš neměl žádný invalidní důchod a tak si na živobytí přivydělával tím, že chodil s flašinetem hrát po okolních vesnicích. Sám ale říkal, že se mu nevedlo až tak špatně.  
 
            I když někdy i to obyčejné hraní na flašinet mohlo být rizikové. Jak vzpomínal, v roce 1929 vyhrával za třeskutého mrazu na kralupském mostě a čekal, že mu lidé hodí pár drobných do talíře položeného na flašinetu. Ale namísto toho mu nadávali a dokonce mu hrozili, že dostane pár ran holí. Až v té chvíli si uvědomil, že má ve svém kolovrátku nový repertoár a že lidé mohli brát jako provokaci, když jim za mrazivého počasí vyhrává „přijde jaro, přijde.“
 
            Špatnou zprávu mu přinesl rok 1941. Sazenská obecní kronika o tom 15. 1. 1941 píše:
Okresní úřad v Kralupech odňal Františku Bubníkovi čp. 111 licenci ke hře na kolovrátek, z důvodu že jej obec musí podporovati anebo že musí pracovati (má jednu nohu dřevěnou). Měsíční podpora byla mu zvýšena z 15,- K na 200,- K.
 
              Obec se mu snažila nějak pomoci. Dávala mu odměnu za to, že chodil po vsi s obsílkami od úřadu a do doby než byl zaveden obecní rozhlas, vybubnovával vždy na stanovených místech obce oznámení obecního úřadu. Také o tom najdeme stručnou zmínku v kronice například 22. 5. 1943: Obecní úřad dal vyhlásiti bubnem, že všecka vnitřní okenní křídla musí býti vysazena a uložena ve sklepě. Zatemění má býti zařízeno podle toho.
 
            Koncem války Bubník ovdověl, dne 28. 2. 1945 je v kronice stručný zápis: Zemřela Anna Bubníková čp. 111 stáří 77 žena kolovrátkáře, rodem z Polska, do Sazené přišla v 1. světové válce a provdala se tu.
 
 Ale dlouho nezůstal sám. Neoženil se, ale žil s ženou, o které víme jen to, že se jmenovala Božena Kodrlová. Ale místní „dobráci“, kteří si z Bubníka občas dělali nevinné žerty, přesvědčili jeho družku, že musí být spolu oddání. Namluvili jí, že kdyby Fanda umřel, tak ona by nic nezdědila, ani ten domek. Samozřejmě se nabídli, že svatbu zorganizují. Což pojali jako velkolepou fingovanou svatební taškařici se vším všudy co ke svatbě patří, ale nebylo to nijak urážlivé. Kronika se o tom bohužel nezmiňuje.
 
            Václav Fencl vzpomíná:  Bubníkovi i jeho družce Boženě jsme jako kluci ale taky mnohdy neudělali nic dobrého a tak nás častovala nadávkami. Vzpomínám si například, že když přistavovali něco v domě, tak si sami vyráběli a na slunci sušili cihly. My jsme samozřejmě neměli nic jiného na práci než jim část cihel rozšlapat. Jako dospělý jsem se jim za to pak několikrát omluvil.
            Stále je vidím, oba v jejich světnici, zpočátku ještě s hliněnou podlahou, jak sedí s velkým hrnkem kafe z cikorky a v něm nalámaný chleb ke snídani nebo k večeři.
 
            Nejen obecní úřad, ale i obyčejní lidé ze vsi se  snažili Bubníkovům pomáhat. Někdy to byly brambory ze záhumenky, jindy výslužka ze zabíjačky, nebo nedělní buchty. Zdrojem výdělku pro ně byl i obecní kozel, kterého měli doma. Tehdy kozu chovala skoro každá rodina doma a kozla tedy potřebovali. Jenže kozel strašně smrděl a nikdo ho nechtěl chovat. Tak to na sebe vzali Bubníkovi, aby měli „za kozlí skok“ nějakou korunu na přilepšenou.
 
                        Bubník kromě jiných obecních povinností a prací zvonil také umíráčkem a občas také nechal sazenské kluky zazvonit. K tomu se vztahuje také poslední poznámka v sazenské kronice, kde je zmíněno: 1. 12. 1948: František Bubník dostává od prvního října t.r. měs. 150 Kč na zvonění a 350 Kč chudinského příspěvku.
 
            Jeho pravidelným čtením bylo nedělní Rudé Právo, které četl celý týden a pak pečlivé poskládal, rozřezal a použil jako toaletní papír, ostatně jako to v té době dělala většina lidí ve vsi. Jedinými jeho knihami byly vázané kalendáře, ze kterých možná čerpal i nespočetné historky, kterými všechny bavil.
 
            Ale následující historka není z kalendáře, jak vzpomíná Václav Fencl: Jednou v zimě jsem k nim přišel brzy ráno a Fanda byl ještě v posteli. Potajmu vzal ze stolu inkoustovou tužku, namaloval si na pahýl u nohy hlavu, oči, uši a nozdry koně, a měl ohromnou radost, jak mě tenkrát vyděsil, když pak pomalovaný pahýl vystrčil zpod peřiny.
 
            Bubník měl flašinet stále doma, ale místní chlapi si ho občas půjčovali k různým akcím, nejčastěji na maškarní bály.  Fanda také na něj sám pravidelně hrával a vybíral do talíře u vstupu na hřiště při fotbale. Kde skončil flašinet po Bubníkově smrti se neví.
           
            V kronice, ve které zápisy končí 25. 2. 1951, nenajdeme ani zmínku o tom, kdy sazenský omen–nomen bubeník Bubník zemřel, pravděpodobně to bylo později. Ví se jenom to, že je pochován na Chržíně. Je to ten sotva znatelný, drnem zarostlý hrob hned proti hřbitovním vratům.
 
 
Sazená, leden 2009
 
Václav Fencl
Rudolf Votruba
 

Náhledy fotografií ze složky Bubeník Bubník