Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je to na prd!

            To slovo v nadpisu je problematické hned na první pohled. Neřku-li na první poslech. Čeština ho vnímá někde na pomezí vulgarity a hovorového jazyka. Je ale zajímavé, že jako zcela bezproblémové se jeví jeho odvozeniny – například sprdnout někoho, vyprdnout se na něco, vyprdolit něco. Je samozřejmé, že kmenové slovo i jeho odvozeniny nepatří do školní slohové práce nebo projevu ústavního činitele, ale v běžném hovoru je bez zábran použije i člověk slušně vychovaný.

            I když – vzpomínám si, jak to bylo ještě kdysi dávno v obecné škole. Když se stalo, že si některý volnomyšlenkářský spolužák v průběhu vyučování „odfouknul“, ihned se třepetala ve vzduchu vztyčená ruka některé z agilních spolužaček, která podávala hlášení: „Sím, pánčelko, Skřička se nemravně zachoval.“ A spolužák Skřička byl neprodleně vykázán za dveře třídy na chodbu, jednak za trest a také, aby vyčichnul.

            Ale – protože jsem člověk opatrný, abych se vyhnul kritikům z řad útlocitných občanů, prostudoval jsem pro jistotu odbornou literaturu, o čem že to píšu. Etymologický slovník jazyka českého (Academia, nakladatelství ČSAV, 1971) se k tomuto heslu vyjadřuje mimořádně obšírně, aniž by nějak konstatoval jeho vulgárnost. Mimo jiné zajímavosti jsem se tam dozvěděl, že se jedná o slovo prastaré a všeslovanské, takže s našimi slovanskými bratry se v tomto oboru bezproblémově dohovoří každý. A také se tam říká, že je to slovo zvukomalebné, že tedy napodobuje zvuk jevu, který vyjadřuje. S čímž lze (ve většině případů) jen souhlasit.

            Mnoho latinských klasiků používalo tvrzení, že chybovati je lidské. Ale stejně tak mohli říkati to, že prděti je lidské. Například pokud čtenář či čtenářka, absolvoval nějaký chirurgický zákrok v dutině břišní, jistě si vzpomíná na jeden z prvních dotazů ošetřujícího lékaře: „A co větry, odcházejí vám?“ Když totiž někdo neprdí a zvláště v takovém vážném životním okamžiku, má vážný problém. Lékaři sice používají trochu decentnější výraz „větry“, ale na podstatě věci to nic nemění. Zřejmě byli inspirováni latinou, ke které má lékařská terminologie blízko, a která pro daný jev používá slovo flatus, jinak také označující vánek nebo dech. Jako flatuenci pak lékaři označují vypuzování směsi plynů konečníkem, zpravidla doprovázené charakteristickým zvukem, vyvolaným kmitáním řitního otvoru. Chybí-li tato závěrečná fáze, říká se tomu zaražené větry (zaražené prdy) a je to taková ukrutná bolest, že to již mnohokrát někdo zaměnil za tak závažnou zdravotní nehodu, jako je infarkt.

                        Odborná literatura uvádí, že průměrné složení prdu je 59 % dusíku, 21 % vodíku, 9 % oxidu uhličitého, 7 % metanu a 4 % kyslíku. Uvedené složení je ale samozřejmě pouze orientační.  Skutečnost závisí na převažujícím typu střevních bakterií a na konkrétním složení potravy. Tato směs je díky obsahu metanu a vodíku hořlavá a jsou popsány četné příklady z historie, kdy se zejména znudění zámečtí páni bujaře bavili zapalováním svých větrů, vypouštěných přes plamen svíčky.

            Ale tato směs plynů není pouze hořlavá. Je popsán případ, za který byla před lety udělena Darwinova cena za nejkurióznější a nejpitomější úmrtí. Jeden vegetarián si k večeři udělal fazole se zelím. Dobře a vydatně povečeřel, načež usnul v dobře utěsněné místnosti, což se mu stalo osudným. Zemřel na otravu vlastními větry. Při otevírání bytu se ještě údajně přiotrávili tři záchranáři.

            Nepříjemná situace nastává, když se pořadí vypuzování obrátí a střevní plyn tlačí před sebou i střevní obsah. Ten pak často nekontrolovaně opouští střevní trakt, což se obecně nazývá průjem. Průměrný člověk prý vytvoří přibližně půl litru střevních plynů denně, což vypustí v průměrných čtrnácti dávkách. Běžná rychlost úniku plynů je přibližně 3 m/s, individuální odchylky rychlosti v ústí jsou možné a závisí na aktuálním tlaku plynu. Žádný z těch údajů jsem neověřoval, v tomto případě důvěřuji odborným podkladům.

                Také jsem se dočetl, že prdy mají podstatný vliv na globální oteplování. Ale nikoliv lidské, nýbrž termití. Tito malí tvorečkové prý produkují víc plynů než všichni ostatní živočichové na zeměkouli a navíc s velkým obsahem metanu, který je hlavním zdrojem skleníkových plynů. Ale k individuálním rekordmanům v prdění patří jednoznačně krávy nebo velbloudi. Jeden velbloud údajně vyprodukuje 58 kg metanu ročně. Také hroši jsou na tom v tomto směru velice dobře, když za rok vyprdí 17 kilogramů metanu. A pro srovnání – člověk je vedle nich úplný břídil s produkcí 0,05 kilogramu metanu ročně. 

            Na hrocha rekordmana se můžete podívat ve videozáznamu, který kromě údajně největšího prdu na světě dokumentuje známou skutečnost, že hroši svým ocasem dokonale provádějí rozmetáni hroší mrvy. A nezapomeňte si pustit zvuk!

******************************************************************************************************************************************

A pokud by se někdo pozastavil nad tématem tohoto povídání, odkázal bych ho na doslov k prvnímu dílu Švejka. Nevyjádřil bych to lépe, a proto Jaroslava Haška cituji:

            „Život není žádnou školou uhlazeného chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec „U kalicha“, a tento román není pomůckou k salonnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat. Je to historický obraz určité doby.

            Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se jej podat právě tak, jak se to stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentě.

            Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co je přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.

            Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: „Vysmrkal se a utřel si nos“. Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.

            Toť jen malá ukázka, jaká hovada se rodí pod sluncem.

            Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu sv. Aloise, o kterém se vypravuje v knize mnicha Eustacha, že když sv. Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu se dal do pláče a jedině modlitbou se upokojil.

            Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“