Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kedsky, trampky, tenisky a plátěnky

              Moje vzpomínky na dětství v době protektorátu jsou ohraničeny dvěma výraznými emocemi. Miloval jsem rybí tuk a nenáviděl jsem boty.              

           S tím rybím tukem to bylo tak. V těch letech to výživově nebylo nic moc a tak se hledaly a vyráběly nejrůznější náhražky všeho možného. Tak třeba umělé sádlo, umělý med a na doplnění potřebného vitamínu D se podával dětem rybí tuk, kterého kupodivu byl dostatek. Děti povinně konzumovaly lžíci ráno před snídaní, aby se jejich kostra vyvíjela jako zdravá a pevná. Z doslechu vím, že tuhle lahůdku děti vesměs odmítaly, tuk vyplivovaly, případně po jeho požití i zvracely. Ne tak já. Rybí tuk byl pro mě opravdovou lahůdkou, jeho chuť jsem miloval a podávání lžící mi nestačilo a tak jsem si častokrát mohutně přihnul přímo z lahve.  Dospělo to dokonce tak daleko, že maminka musela dotyčnou lahev přede mnou zamykat. Ale pozitivní vliv na mé kosti to asi mělo, zatím mi kostra bez problémů docela dobře slouží. Ale abych to nezakřiknul, kostra by měla ještě nějaký čas vydržet.

                Horší to bylo s botami. Brzy poté, co jsem prošlapal první dětské botičky, zjistil u mě lékař platfus, čili ploché nohy. Nevím, jak se to léčí dnes, ale tehdy to znamenalo, že mi byly na míru vyrobeny z kovu a kůže vložky do bot. Boty jsem musel nosit kotníčkové kožené, hovorově nazývané bagančata. A protože to léčení ploché chodidlové klenby trvalo několik let, nesmírně vadilo mým pohybovým aktivitám. A tak se stalo, že jsem boty upřímně nenáviděl a užíval jsem si vzácná období nekontrolovaného pohybu na venkově u babičky, kdy jsem přes přísný zákaz chodil bos.

                Ale i doba bagančato-vložková jednou skončila, doktor Pavlánský konstatoval, že klenba se zdravě vyklenula a já jsem byl přeřazen mezi normální děti. A tudíž jsem mohl začít nosit obuv, kterou jsem svým vrstevníkům do té doby jen tiše záviděl. Ta vytoužená obuv se jmenovala kedsky a jak každý ví a zná, jednalo se o kotníčkové boty s gumovou podešví a textilním svrškem, obojí v různých odstínech hnědé barvy. Myslel jsem si tehdy, že tuto geniální záležitost vymyslel, vyvinul a vyrábí pan Baťa, protože jiná značka se v poválečném období na trhu prakticky nevyskytovala. Gumo-plátěné boty tehdy nosil každý a byly vhodné skoro ke každé příležitosti. My v Čechách jsme je nazývali kedsky, či spíše kecky, ale spolužáci původem z Moravy bůhvíproč používali pojem trampky. Jestli snad si je moravští trampové natolik oblíbili, že si je takto domestikovali, to bohužel nevím.

                Nedalo mi to, a začal jsem pátrat, jestli byl opravdu pan Baťa tím, kdo tento obuvnický zázrak vynalezl. A zjistil jsem to, co jsem vlastně mohl od začátku předpokládat. Kedsky mají původ v té velké zemi za velkou louží a odtud se rozšířily do světa. Ona už někdy na počátku devatenáctého století vypukla gumová horečka, kdy se zázračný přírodní materiál jménem kaučuk začal používat k výrobě mnoha vodě odolných produktů. Výrobky byly vynikající až na to, že třeba gumové pláště se v horku roztekly na kaši a v zimě ztvrdly a byly jako prkno. Ale pan Goodeyear se nad problémem zamyslel, vymyslel vulkanizaci a rázem bylo vymalováno. Hlavním použitím vulkanizovaného kaučuku byly pneumatiky – tedy výrobek z gumy a plátna. A odtud už byl jen krůček k myšlence, využít stejné materiály k výrobě bot. Chvilku to trvalo, ale v někdy v roce 1916 firma US Rubber Company přišla na trh s botami, které se měly jmenovat „Peds“, což byla odvozenina od latinského označení pro chodidlo. Ale jako napotvoru tuto ochrannou známku už měla registrovanou jiná firma a tak stačila jen změna jednoho písmenka a na světě byl zbrusu typ obuvi s názvem „Keds.“ Mezi lidem obecným se bota nazývala „sneaker“, což by asi nejvýstižněji vystihl český název „plazivky.“ Ony totiž kedsky na rozdíl od předtím používaných bot typu „bagančata“ umožňovaly téměř bezhlučnou chůzi. A novinka zpočátku byla určena spíše pro zámožnější vrstvy a samozřejmě jí ihned začaly používat populární osobnosti – politici, sportovci, herci a další celebrity.  A velice rádi se nechávali s touto ozdobou své garderoby fotografovat.

                U nás se kedsky údajně vyráběly už za první republiky, ale někde jsem se dočetl, že většího rozšíření se dočkaly až za druhé světové války. Tehdy je prý Američané shazovali na naše území z letedel coby součást humanitární pomoci. Přestože jsem v té době už ledacos vnímal a chápal, na tento druh nákladu shazovaného z letadel si nepamatuji. Vzpomínám si jen na to, jak z amerických letadel padalo něco úplně jiného při bombardování Prahy nebo Kralup. Ale protože pojem „humanitární bombardování“ tehdy ještě nebyl používán, asi se opravdu o kedsky nejednalo. Pamatuji si až poválečnou humanitární pomoc se značkou UNRA. Ale z té si žádné boty nevybavuji, vybavuji si třeba na žvýkačky a jakýsi ve vodě rozpustný fialový prášek, který vypadal podobně jako hypermangan, ale výsledek byl určen k pití.

                V období po druhé světové válce se ale tento typ obuvi přesunul mezi nejlevnější druhy obouvání a nebývale se rozšířil. Sami znáte z vlastní zkušenosti, že už to nebyly jen klasické „kecky“, ale i nejrůznější druhy, známé například jako tenisky či plátěnky. V dobách spartakiád se ve velkém vyráběly cvičební boty Jarmilky pro dívky a typ Toník pro kluky. Také vojáci základní služby fasovali své kecky v khaki barvě s určením v podstatě pro všechny druhy aktivit kromě polního výcviku. Dovážet se pochopitelně začaly i kecky z Číny v různých barevných variantách, ale staromilci tvrdí, že už to není ono. Že pořádné poctivé kecky byly ty hnědé poválečné. Krásně vypadaly, dobře se nosily a co je hlavní – dlouho vydržely.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář