Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručně z historie lidských a občanských práv

 

 
            Historii lidské společnosti poznáváme z věcných, ale především ze psaných pramenů. O tom, kdy a proč byla založena nerovnost mezi lidmi, se nejspíš nikdy nedozvíme. Víme jen, že existovala odedávna a že ti, kterým to vyhovovalo, takovou nerovnost vyhlašovali za přirozený stav věcí, trvající od nepaměti až na věčnost.
            První písemné zmínky o tom, že by tomu mohlo být také jinak, se objevily v dílech řeckých stoiků (Zenón, Chrissippos) někdy ve čtvrtém až třetím století před naším letopočtem. Tvrdili, že všichni lidé včetně otroků a barbarů jsou si rovni a v důsledku toho je mezi nimi přátelství. Realita byla, ale jako často předtím i potom, naprosto odlišná.
            Teprve velice dlouho potom v roce 1215 vydal anglický král Jan Bezzemek Velkou listinu svobod (Magna charta libertatum). Nebyl to ale dokument, který by stanovoval rovnost všech lidí, ale pouze omezil moc panovníka ve prospěch šlechty a měst. Nikdo ze šlechticů a měšťanů nesměl být zatčen a pronásledován bez zákonného rozsudku, král musel respektovat právo, takže nemohl svévolně zabavovat majetek stavů, uvalovat nové daně mohl jen se souhlasem Velké rady. Byl to tedy z dnešního pohledu pouze malý krok v historii lidstva, ale ostatní svět hleděl k této vymoženosti nejen s obdivem, ale i s odmítáním.
            Často se jako základ moderního pojetí lidských práv uvádí Deklarace nezávislosti (1776), což je dokument, kterým třináct amerických kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii. Thomas Jefferson z Virginie byl vůdčí osobností komise, která vydefinovala přirozenoprávní teorii, obsahující právo svrhnout státní moc a označila lid jako zdroj veškeré moci.
            Ale domnívám se, že základem opravdu soudobého pojetí je teprve Deklarace práv člověka a občana (La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen). Deklarace byla schválena 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným národním shromážděním a představovala základní krok k vytvoření první francouzské ústavy. Obsahuje sedmnáct bodů, které výrazně ovlivnily pojetí evropského nahlížení na tato práva až do současnosti. Všimněte si, že už v samotném názvu jsou zde vedle sebe postavena práva člověka, coby lidské bytosti a práva občana, jako člena lidské společnosti. Není zde dostatek místa, abych citoval vše, co tímto dokumentem francouzská revoluce lidstvu přinesla. Doporučuji, najděte si znění Deklarace v jakékoliv encyklopedii, třeba na Internetu, a budete žasnout, jak komplexní a moderně znějící dokument vznikl před více než dvěma sty lety. Je zajímavé, že na rozdíl od jiných podobných dokumentů v tomto případě vůbec netušíme, kdo je autorem textu. Není ale důležité, zda to byl jednotlivec, nebo to byla skupina, podstatné je to, že text vytváří kompaktní, precizní, jasně formulované myšlenky, srozumitelné každému, kdo je přečte.
 
            Znovu se komplexněji lidstvo vrátilo k myšlence definovat lidská práva až 10. prosince 1948, kdy byla jako rezoluce (doporučení) rady OSN schválena v pařížském paláci Chaillot Všeobecná deklarace lidských práv. Byl to sice ještě nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv, ale poprvé v historii se jednalo o dokument nikoliv jednotlivého státu, ale mezinárodní. Desátý prosinec se od roku 1950 slaví jako Den lidských práv. Je v té souvislosti zajímavé, že Československo se spolu s několika dalšími státy při tomto jednání zdrželo hlasování.
 
            Byla potom ještě řada kroků mezinárodních organizací, které projednávaly, zpřesňovaly a vyhlašovaly, co vlastně pod pojem lidská a občanská práva patří, kdo a jak má tato práva zabezpečovat a chránit. Dokumenty se v tomto období důsledně odlišovaly i svou formální úpravou. Deklarace se obracely k jednotlivcům, nikoliv ke státům. Pakty se oproti tomu obracely na státy, nikoli na jednotlivce.
 
            V právním systému České republiky je základním dokumentem v této oblasti Listina základních práv a svobod ze dne 9. 1. 1991, která není součástí Ústavy, pouze součástí ústavního pořádku. Možná máte ještě v paměti tehdejší diskusi, ve které zazněla i slova hlavy státu o tom, že si „nemůžeme zaplevelit ústavu lidskými právy.“ Ostatně tento přístup, kdy někteří vrcholní politici mají strach z uplatňování lidských práv, se znovu projevil při přijímání tzv. Lisabonské smlouvy, což je základní smluvní dokument Evropské unie. Listina základních práv Evropské unie sice nemá být částí Lisabonské smlouvy, ale má mít stejnou právní závaznost. A opět si zde některé státy vymínily, že jich se tato listina netýká, konkrétně se jedná o Velkou Británii, Polsko a hleďme - i Českou republiku.
 
            Lidská a občanská práva dnes považujeme za něco zcela samozřejmého, a je to dobře. I když si málokdo přesně uvědomuje, co tato práva obsahují, co umožňují, povolují, ale na druhé straně vlastně i zakazují. Ale mějme na paměti i to, že deklarování a jiné vyhlášení práv člověka, ještě není dostatečnou zárukou jejich skutečné realizace.
            Na závěr se znovu chci vrátit k základní myšlence Deklarace práv člověka a občana, definované francouzskou revolucí: „Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému.“ Pokud pochopíme a budeme realizovat toto jednoduché pravidlo, pochopíme i smysl a podstatu lidských a občanských práv.