Jdi na obsah Jdi na menu
 

Proč důchodci nestíhají

11. 9. 2009

           Když jsem ještě chodil do práce, lezli mi důchodci na nervy. Samozřejmě ne všichni, ale určitě mě rozčilovali ti, kteří si pořád stěžovali, že nestíhají. Že nejzaměstnanější skupinou obyvatelstva jsou právě důchodci. Takové tvrzení postrádalo logiku – když někdo nemusí chodit do práce, když jeho děti už odešly z domova a starají se o sebe samy, má přece spoustu času, aby si užíval života.

 

            Teď už jsem i já v důchodu – a nestíhám. Nestěžuji si, abych nepopuzoval pracující, ale je to prostě skutečnost, se kterou nemohu nic dělat. Tak jsem aspoň začal přemýšlet a bádat, jestli to tak opravdu je, a když ano, tak proč.

 

            A poznatky mého vědeckého bádání jsou opravdu udivující. Věhlasní odborníci například zjistili, že s postupujícím věkem se podstatně mění vnímání času. Například známý psycholog a sexuolog MUDr. Ivo Pondělíček ve své knize Osobnost, stárnutí a sexualita uvádí, že šedesátiletý vnímá stejný časový úsek až osmnáctkrát rychleji než tříleté dítě! Každý z nás starších a pokročilých si jistě pamatuje, jak krásné a hlavně dlouhé bývaly letní prázdniny. A dnes ty dva měsíce uběhnou a nestačíme se divit, že léto pořádně nezačalo a už je tady zase podzim.

 

            Ale jsou i jiné objektivní příčiny a důvody přetíženosti důchodců. On si totiž kdekdo z jejich příbuzných a známých myslí, že když už takový důchodce nemusí chodit do práce, lze mu naložit takovou spoustu úkolů a povinností, až se pod nimi prohne. Je to třeba tradiční hlídání dětí či vnoučat, a když se zjistí, že důchodce (či v tomto případě většinou spíše důchodkyně) je v té záležitosti šikovný a spolehlivý, požadavky se hrnou nejen od příbuzných.

            Zajímavým úkolem je taky třeba podrobné zjišťování a mapování, kde se který druh zboží dostane nejlevněji. To se uplatní hlavně ve větších městech, kde se stejný sortiment dá opatřit na mnoha různých místech. A tak chudák důchodce běhá, shání, mapuje a porovnává. A když nakonec najde to kýžené místo, kde je zboží opravdu nejlevnější, zjistí i to, že už je vyprodané. A musí začít znovu od začátku.

 

            Oni ale i důchodci jsou často sami strůjci svého problému. Pocit volnosti při organizování svého času mnohdy vede k tomu, že si takový hyperaktivní důchodce sám vymyslí a přidělí tolik aktivit, na které se v době svého pracovního zařazení těšil, ale ke kterým se za ty dlouhé roky nedostal.

            Je málo takových, kteří ukončí veškerou pracovní aktivitu v okamžiku, kdy dostanou do ruky důchodový výměr. Víc je těch, kteří cítí ještě dostatek sil a zkušeností k tomu, aby bez problémů trumfli ty mladé, kteří mají jen silné řeči, ale práce za nimi není vidět žádná. Ale málokterý důchodce si dovede přiznat, že přece jen s postupujícím věkem už také ubývají síly. A tak to, co dříve stihnul za hodinu, dnes mu zabere času daleko víc.

 

RV