Povídání se zvířátky
U nás na vesnici je svět takový trochu zmenšený. Prakticky všichni znají všechny a o všech všechno vědí. Tak já například každý den potkávám takového staršího pána, jak venčí svoje zvířátka. Fenu a několik kočiček. Roušku nosí podle předpisu, exkrementy sbírá a vyhazuje do koše. Docela normální. Potkáme se, pozdravíme a každý jdeme svou cestou. To, že ho označuji jako staršího pána, má svůj hluboký význam. Všichni ostatní o něm sice mluví jako o starém pánovi, ale já nemohu. On je totiž podstatně mladší než já.
Až onehdá. Nějak mě asi přehlédnul a já slyším, že si přes roušku něco mumlá, dokonce si se svými zvířátky povídá. Přiznám se, že mi to přišlo poněkud nenormální, aby se člověk vybavoval s němou tváří. Když jsem to doma potom vyprávěl, naše Nelinka se tak smála, až málem spadla ze židle.
