SAZENÁ mýma očima

            Nerad bych se necitelně dotknul příznivců a obdivovatelů zakladatele Sokola – Miroslava Tyrše. Traduje se, že jeho základním heslem a životním krédem byla věta „V zdravém těle – zdravý duch.“ A já jsem si tady neomaleně dovolil tuto hlubokou myšlenku interpretovat poněkud odlišně – „V zdravém těle – zdravý vzduch.“ Ale ono je to vlastně úplně jinak.

            Než jsem se do následující úvahy pustil, pečlivě jsem prostudoval všechny dostupné informace i bratru Tyršovi. Povídání velice pestré a zajímavé. Ale nikde jsem nenalezl, kdeže a při jaké příležitosti řekl či napsal tu svou životní větu. A vtírá se mi tedy podezření, že to bude možná úplně jinak. Že i Tyrš se zařadil mezi ty klasiky, kteří jsou oslavováni a citováni za něco, co vlastně nikdy neřekli.

Tak například všeobecně známý sexuolog doktor Miroslav Plzák. Traduje se, že od něj pochází rada pro nevěrné manžele „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“ I když sám autorství důsledně popíral, většina lidí si z jeho odkazu pamatuje právě tuto větu.

            Zářným příkladem je i věhlasný francouzská filozof Voltaire. I já považuji za geniální jeho životní postoj, vyjádřený slovy  „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ A to přes to, že tento jeho životní názor není možné nalézt zaznamenaný v žádné jeho písemnosti.

            Ale i taková osobnost, jako T. G .Masaryk, nebyla ušetřena podobných mystifikací. I ten, kdo si z jeho odkazu nepamatuje prakticky vůbec nic, pamatuje si větu „Nebát se a nekrást.“ A stejně jako v předchozích uvedených případech je to hluboká myšlenka, která v takové podobě nikdy nebyla pronesena, natož napsána. A to nemluvě o těch, kteří se touto myšlenkou rádi ohánějí, i když nejspíš zrovna chyběli ve škole, když se vyučovalo čtení. A tak se Masarykem ohánějí a ten citát vnímají a interpretují jako „Nebát se a nakrást (si).“ Přičemž se jim to velice často a velmi úspěšně daří.

            Poněkud jsem se zakecal a tím pádem odbočil od původně započatého tématu. Totiž o zdravém vzduchu ve zdravém těle. Je tedy už na čase, abych prozradil, že tím zdravým vzduchem je míněn prd. To slovo je problematické hned na první pohled. Neřku-li na první poslech. Čeština ho vnímá někde na pomezí vulgarity a hovorového jazyka. Je ale zajímavé, že jako zcela bezproblémové se jeví jeho odvozeniny – například sprdnout někoho, vyprdnout se na něco, vyprdolit něco. Je samozřejmé, že kmenové slovo i jeho odvozeniny nepatří do školní slohové práce nebo projevu ústavního činitele, ale v běžném hovoru je bez zábran použije i člověk slušně vychovaný.

            I když – vzpomínám si, jak to bylo ještě kdysi dávno v obecné škole. Když se stalo, že si některý volnomyšlenkářský spolužák v průběhu vyučování „odfouknul“, ihned se třepetala ve vzduchu vztyčená ruka některé z agilních spolužaček, která podávala hlášení: „Sím, pánčelko, Novák se nemravně zachoval.“ A „pánčelka“ se nemusela dotazovat, co tím nemravným zachováním bylo myšleno a spolužák Novák byl neprodleně vykázán za dveře třídy na chodbu, jednak za trest a také, aby vyčichnul.

            Ale – protože jsem člověk opatrný, abych se vyhnul kritikům z řad útlocitných občanů, prostudoval jsem pro jistotu odbornou literaturu, o čem že to píšu. Etymologický slovník jazyka českého (Academia, nakladatelství ČSAV, 1971) se k tomuto heslu vyjadřuje mimořádně obšírně, aniž by nějak konstatoval jeho vulgárnost. Mimo jiné zajímavosti jsem se tam dozvěděl, že se jedná o slovo prastaré a všeslovanské, takže s našimi slovanskými bratry se v tomto oboru bezproblémově dohovoří každý. A také se tam mimo jiné říká, že je to slovo zvukomalebné, že tedy napodobuje zvuk jevu, který vyjadřuje. S čímž lze (ve většině případů) jen souhlasit.

            Mnoho latinských klasiků používalo tvrzení, že chybovati je lidské (Erare humanum est). Ale je zajímavé, že nikdo z nich se nezmiňoval, i když mohl, že také prděti je lidské. Například pokud někdo, absolvoval nějaký chirurgický zákrok v dutině břišní, jistě si vzpomíná na jeden z prvních dotazů ošetřujícího lékaře: „A co větry, odcházejí vám?“ Když totiž někdo neprdí a zvláště v takovém vážném životním okamžiku, má vážný problém s neprůchodností zažívacího traktu. Lékaři sice používají trochu decentnější výraz „větry“, ale na podstatě věci to nic nemění. Zřejmě byli inspirováni latinou, ke které má lékařská terminologie blízko, a která pro daný jev používá slovo flatus, jinak také označující vánek nebo dech. Jako flatuenci pak lékaři označují vypuzování směsi plynů konečníkem, zpravidla doprovázené charakteristickým zvukem, vyvolaným kmitáním řitního otvoru. Chybí-li tato závěrečná fáze, říká se tomu zaražené větry (zaražené prdy) a je to taková ukrutná bolest, že to již mnohokrát někdo zaměnil za tak závažnou zdravotní nehodu, jako je infarkt.

                        Odborná literatura uvádí, že průměrné složení prdu je 59 % dusíku, 21 % vodíku, 9 % oxidu uhličitého, 7 % metanu a 4 % kyslíku. Uvedené složení je ale samozřejmě pouze orientační.  Skutečnost závisí na převažujícím typu střevních bakterií a na konkrétním složení potravy. Tato směs je díky obsahu metanu a vodíku hořlavá a jsou popsány četné příklady z historie, kdy zejména znudění zámečtí páni se bujaře bavili zapalováním svých větrů, vypouštěných z útrob přes plamen svíčky.

            Ale tato směs plynů není pouze hořlavá. Je popsán případ, za který byla před lety udělena Darwinova cena za nejkurióznější a nejpitomější úmrtí. Jeden vegetarián si k večeři udělal fazole se zelím. Dobře a vydatně povečeřel, načež usnul v dobře utěsněné místnosti, což se mu stalo osudným. Zemřel na otravu vlastními větry. Při otevírání bytu se ještě údajně přiotrávili tři záchranáři.

            Nepříjemná situace nastává, když se pořadí vypuzování pozmění a střevní plyn tlačí před sebou i střevní obsah. Ten pak často nekontrolovaně opouští střevní trakt, což se obecně nazývá průjem. Průměrný člověk prý vytvoří přibližně půl litru střevních plynů denně, což vypustí v průměrných čtrnácti dávkách. Běžná rychlost úniku plynů je přibližně 3 m/s, individuální odchylky rychlosti v ústí jsou možné a závisí na aktuálním tlaku plynu. Žádný z těch vědeckých údajů jsem nijak neověřoval, v tomto případě důvěřuji odborným podkladům.

                Také jsem se dočetl, že s globálním oteplováním je to možná úplně jinak, což se nám prudérními klimatology a politiky zatajuje. Že nejpodstatnější v tomto směru není průmysl a doprava, ale zásadní vliv mají právě prdy. A dokonce nikoliv lidské, nýbrž termití. Tito malí tvorečkové prý produkují víc plynů než všichni ostatní živočichové na zeměkouli dohromady a navíc s velkým obsahem metanu, který je hlavním zdrojem skleníkových plynů. Ale k individuálním rekordmanům v prdění patří jednoznačně krávy nebo velbloudi. Jeden velbloud údajně vyprodukuje 58 kg metanu ročně. Také hroši jsou na tom v tomto směru velice dobře, když každý jedinec za rok vyprodukuje a vyprdí 17 kilogramů metanu. Velbloudů a hrochů na světě nežije mnoho, ale s krávami je to k zamyšlení.

A pro srovnání – člověk je vedle nich úplný břídil s produkcí 0,05 kilogramu metanu ročně. 

*********************************************************************************************************

A pokud by se někdo pozastavil nad tématem tohoto povídání, odkázal bych ho na sto let starý doslov k prvnímu dílu Švejka. Nevyjádřil bych to lépe, a proto Jaroslava Haška cituji:

            „Život není žádnou školou uhlazeného chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec „U kalicha“, a tento román není pomůckou k salonnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat. Je to historický obraz určité doby.

            Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se jej podat právě tak, jak se to stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentě.

            Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co je přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.

            Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: „Vysmrkal se a utřel si nos“. Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.

            Toť jen malá ukázka, jaká hovada se rodí pod sluncem.

            Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu sv. Aloise, o kterém se vypravuje v knize mnicha Eustacha, že když sv. Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu se dal do pláče a jedině modlitbou se upokojil.

            Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“