Z Protektorátu až na Obecní úřad
Roky předstarostenské
Nejdřív bych měl nejspíš objasnit fakta – Sazená a já. Kdy to má počátek, proč je to tak, jak to je.
S počátkem to je úplně jednoduché. Nachází se v lednu 1941, což je rok mého narození. Stát, do kterého jsem se narodil, se jmenoval Protektorát Čechy a Morava. Tak to mám uvedeno i v dokumentu, který se jmenuje Křestní a rodný list. Nenarodil jsem se sice přímo v Sazené, ale pobýval jsem tady u svých prarodičů nejméně stejně často jako doma v Praze. Maminka totiž ze Sazené pocházela, dokonce se tady (jak v první polovině dvacátého století bylo obvyklé) i narodila. Její a vlastně i moje rodina žila v Sazené už nejméně od počátku 18. století, nejspíš ještě dříve. Starší doklady ale nemám, takže s jistotou nevím. A tatínek – ten byl z Velvar. S maminkou se tam potkali coby žáci měšťanské školy. Oba byli ročník 1916, tatínek dokonce o zhruba půl roku mladší, ale to zřejmě nebylo v žádném směru překážkou. A i když se potom kvůli studiím na nějakou dobu rozešli, jejich vztah trval i nadále a posléze skončil podle očekávání svatbou. To se psal říjen 1939. A po svatbě jsem se s přiměřeným odstupem do rodiny připojil i já.
K babičce a dědečkovi jsem jezdil opravdu často. A to i potom, co jsem se v roce 1963 oženil s tou, se kterou žiji v manželství nepřetržitě až do současnosti. V roce 1965 dědeček zemřel, ale babička zde žila ještě dalších třináct let. Nevelký majetek, který moji prarodiče měli, se potom rozdělil mezi moji maminku a její mladší sestru. Tu sazenští jistě pamatují jako Helenu Kratochvílovou, hospodskou a manželku vyhlášeného řezníka. Dům, který dědeček postavil, byl opuštěný ale jen nakrátko. Protože maminka se do Sazené už stěhovat nechtěla, rodina se shodla na tom, že to budu já se svou rodinou, komu tato nemovitost připadne.
Bylo to pro nás splnění veliké touhy, konečně jsme měli vlastní domek na venkově. Jezdili jsme sem vždy, kdy byla jakákoliv volná chvilka. Bylo nám tu opravdu dobře a obydlí jsme si upravovali podle svých potřeb a hlavně podle možností. O tom, jestli se nastěhujeme natrvalo, jsme z počátku nepřemýšleli, ale i to se časem změnilo ve zcela jasný záměr a byla jen otázka, kdy to nastane. Abych pravdu řekl, vlastně už se přesně nepamatuji, kdy jsme se přihlásili k trvalému pobytu. Ten přechod byl úplně plynulý. Děti už byly dospělé a žily se svými rodinami a nám nedávalo smysl jezdit na chalupu a zpět, když jsme na chalupě mohli být stále.
Ale pořád jsem ještě chodil do práce a časté služební cesty byly její součástí. Teprve konec roku 2004 byl mým rokem odchodu do důchodu. Už předtím jsme zde v Sazené žili v podstatě jako kterýkoliv místní. Ale až v roce 2006, kdy se připravovaly volby do obecního zastupitelstva, se něco trochu změnilo. Nepamatuji si přesně, kdo mě v této souvislosti oslovil, ale nejspíš to byl můj soused, do té doby i starosta obce Ing. Emil Šedivý. A byl jsem zapsán na kandidátku.
Místostarostou obce
Obecní volby v roce 1966 dopadly tak jak dopadly a i já jsem byl zvolen členem zastupitelstva. Uvědomoval jsem si, že mě sazenská veřejnost zase až tak moc nezná a že ta kandidatura do zastupitelstva byla trochu sázkou do loterie. Byla to taková zvláštní situace. Stará garda (Veverka, Šedivý) se zrovna rozhodla a dohodla, že po dlouholetém působené ve vedení obce už se cítí unavená a opotřebovaná. A že tudíž už nebude ani kandidovat. Jejich favoritem na pozici starosty byl jeden ze zastupitelů, který tak už působil v předchozím období. A navíc – dle upřímného sdělení právě té zmíněné staré gardy – si ten dotyčný tu starostenskou funkci velice přál. Dokonce to byla i rodinná tradice. Jeho otec byl totiž předsedou MNV někdy na pomezí padesátých a šedesátých let.
Když nastal okamžik volby starosty, vyšlo se docela jednoduše z odpovědi na dotaz – „Tak kdo by to chtěl dělat?“ Přihlásil se ten výše zmíněný a k podivu všech přítomných jsem se přihlásil i já. Ani jsem se moc nedivil, když s převahou zvítězil můj protikandidát. A dokonce tím bylo rozhodnuto i to, že se ve stejném okamžiku vlastně stávám místostarostou. Začaly tak dva roky, kdy on měl funkci, a já měl práci. Aspoň zhruba tak to zhodnotil jeden ze zasloužilých zastupitelů. Považoval za zcela logické, když starosta, který k té funkci ještě musí chodit do práce, na obecním úřadě vlastně nic nedělá. A já, coby místostarosta, když jsem už v důchodu, mám dost času a povinnost všechnu práci zastat. A tak jsem bojoval s realitou, zápasil jsem i se zastupitelstvem, kterému to vlastně bylo úplně fuk. Protože ta práce na nikoho z nich nepřipadla.
A jak to bývá, k zásadní změně situace přispěla zdánlivá maličkost. Starosta přece jen občas na úřad zavítal. Dokonce se trochu spřátelil s obecním počítačem. Sice nevyřizoval s jeho dopomocí úřední záležitosti, ale trénoval své dovednosti jemu srozumitelnějším způsobem. Asi že počítač doma neměl, hledal v tom obecním to, co ho opravdu zajímalo. Například erotické stránky. A tak se stalo, že se nám jeho přičiněním do počítače nastěhovaly nějaké breberky, které byly velice početné, agresivní a neodbytné. Protože jsem měl strach, hlavně aby se nepustily do našeho účetnictví a hlavně nám nevybílily bankovní účet, počítač jsem natvrdo odpojil od sítě. Informoval jsem o všem zastupitelstvo a s jeho souhlasem povolal experta, aby nám vše kvalifikovaně vyčistil.
Hlavním důsledkem byl krásně a rychle reagující bezpečný počítač a důsledkem vedlejším - rezignace starosty. Zastupitelé to moc neřešili a bez váhání zvolili nového starostu. Za důvěru jsem jim poděkoval.
Co bylo dál, o tom až příště.
