Domorodci a přistěhovalci
Dům, ve kterém bydlíme, postavil můj dědeček z maminčiny strany Václav Votava v roce 1927. Na jeho místě býval kdysi dvůr, patřící k sazenskému zámku, který byl po první světové válce rozparcelován a místa byla prodána jako stavební parcely. Tak postupně vznikla řada domů podél cesty k myslivárně, jak o tom ostatně svědčí i jejich popisná čísla.
Rodokmen rodu Votavů v Sazené se mi podařilo odkrýt někam do konce 18. století a nestačil jsem se divit, s kolika lidmi ze Sazené a okolí máme asi společné příbuzné, aspoň podle jmen soudě.
Tatínek pocházel z Velvar a s maminkou se poznali, jak jinak, na velvarské měšťanské škole. Poznali se, seznámili a vydrželo jim to až na doživotí. Ve Velvarech žili Votrubové nejméně pět generací, ale nejstarší zjištěný Votruba byl tesař a hospodský v Netřebi.
Rodiče pak žili v Praze, ale Sazenou i Velvary pravidelně navštěvovali. Nejinak tomu bylo i se mnou a tak jsem si ve městě připadal trochu venkovský, a naopak na vesnici poněkud městský. Jak šel život, vyměnil jsem pražské bydliště postupně za několik jiných míst.
V roce 1979 babička v Sazené zemřela a rodina rozhodla, že dědictví přejde na mě. Tím se stalo, že jsem se do Sazené začal vracet častěji a pravidelněji, nejdřív rekreačně a když jsme domek postupně opravili a upravili, od roku 2002 už natrvalo. Manželka, se kterou jsem se poznal za studií v Brně, se mnou bez reptání prošla všechna bydliště a působiště a v Sazené zakotvila tak, jako by tu byla odjakživa. Dokonce jeden místní rekreačně bydlící prohlásil něco v tom smyslu, že jí považoval za sazeňačku, jenom ten moravský přízvuk mu k tomu nějak nepasoval.
